Sedím v křesle,
které Míla stloukla zase v jeden kus.
Ta chlapa nepotřebuje,
ale to já taky ne.
Jen jsem se rozhodla, že ho potřebovat chci.

Sedím v křesle,
a čelo si hřeju o topení,
oknem pozoruju střechu,
a na ní komíny,
a nad tím oblohu,
a byt hučí.
A jinak se nic neděje.

Vtom začne lehce pršet,
okap kropenatí,
a mně se hlava zatočí.
Nečekaným přívalem štěstí.
Jinak se nic neděje.