S Prahou za zády

Sedím ve vlaku. Prahu nechávám čím dál hlouběji za sebou. Přemýšlím, co to vlastně znamená. Nechat Prahu za zády. Pokaždé to znamená to samé, opustit město mého srdce, život, který miluju. A pokaždé to znamená něco jiného. Nechat za sebou dobře nebo špatně odvedenou práci, bordel nebo pořádek. Taky to znamená něco jiného vézt. Jednou batoh, jindy kufr, tu všeobjímající štěstí, a tady stravující bolest.


Zářným příkladem rozmanitosti mých cest jsou dvě poslední.


Před čtrnácti dny jsem seděla u stolečku dusného kupé s dalšími třemi lidmi. V Praze perfektní pořádek, v duši jediné přání. Umřít od té nelidské bolesti. S konečnou platností si vybral tu druhou. Celou cestu jsem pouštěla slzy a sopel do roušky, a že jsem na to měla času, při hodinovém zpoždění. Zhroutil se mi svět, a já zhroutila svůj program. Potřebuju být sama, vstřebat to. Pak mi ale došlo, že tady není co vstřebávat. Že některé věci prostě jsou, jaké jsou, a já nemusím nad vším elaborovat. Došlo mi, že mám odpovědnost za svůj život, a spoustě lidí udělám radost, když se objevím, kde mám.


A tak jsem se objevila v Rusty nail. Veru byla ráda, že na to nejsem sama, že přijdu na jiné myšlenky. A Skalkie byli rádi, že mají zase jednou fanynku z Prahy. A Mirek jako kouzlem zastavil tok mých slz vynikajícím rumem, který Pepa Trumpeš, majitel klubu, přivezl ze svých cest. Ten mě málem nanovo rozplakal, tentokrát ale dojetím. Nad jeho pěveckým uměním, a taky talířkem jahod, který mi přinesl.


A objevila jsem se po boku Verče v krásné Litomyšli. A překvapivě krásné Vraclavi. Barokní areál, starodávné chalupy, a malebný kostelík nad tím vším, mi vyrazili dech. A co teprve Květinový festival lidí dobré vůle, který byl cílem naší cesty. Ty nejčistší z nejčistších duší, luxusní zázemí Mnichova statku, a vynikající kapely. Komu by nedali na bolestnou jamku v duši zapomenout bezchybní Yamabushi. Jejichž členem je navíc Honza. Po více než roce, co se přetahujeme, se choval prostě úžasně. V autě cestou na festival kapele rovnou vykecal, co se mi stalo. Takže mě kluci do svého odjezdu bavili svými historkami z hraní. Jejich odjezd se překrýval s příjezdem mých kluků, takže jsem se cítila jako v bavlnce. A když k tomu přičtu Dinovo vystoupení, koncert Kabaretu, a Krch-offu, na který dokonce dorazili z tajného místa konání Krákoru Ládík a spol, protože věděl, jak se cítím, a bál se, že mě Krchovský úplně rozseká, cítila jsem se naprosto výjimečně a šťastně.


A takhle jsem se objevila v neděli u našich. Ti mi podstrojovali, aniž na mě cokoliv poznali, co taky. Ještě pár dní jsem jela na pocitech z téhle výjimečné cesty.


No a pak je tu ta dnešní. Tak trochu jsem ji chtěla zrušit. V Praze bordel jako v tanku. Neskutečná únava po dnech nabitých událostmi a emocemi. S vyhlídkou, že v následujících týdnech to lepší nebude. Ale nechtěla jsem přijít o čas strávený s Verčou, se kterou se vídám tak vzácně. Bordel nikam neuteče, i když bych mu nebránila. Asi jste si všimli, že to, co je špatně, setrvává sveřepě na místě, dokud to nesprovodíte ze světa. Učím se proto nebýt hysterická, a vrátit se k tomu, když mám pochytané to dobré. To dobré na nás totiž vždycky jen tak uličnicky vykukuje zpoza rohu. A pokud se za tím nerozeběhneme, bezprostředně a bezstarostně, jako dítě, je ve chvilce nenávratně pryč.

A tak nechávám Prahu za zády, s vidinou příjemného víkendu na venkově, stráveného v rodinném domku své dobré kamarádky. A už cestou chytám samostatné sedadlo v klimatizovaném kupé, kde mám spoustu prostoru a pohodlí pro své myšlenky a psaní. Myšlenky, které mi neustále odbíhají k tomu, jak neskutečně jsem šťastná.


Ne, tentokrát jsem si nemusela nic vydřít, odpřemýšlet, najít na dně vlastní podstaty. Ano, i u tak prazvláštní osobnosti, jako jsem já, to může skončit jako v pohádce. I u mě mohou, jako kouzlem, odvát všechny ty ušmudlaný vztahy minulosti, všechny ty vybraný druhý. Trvalo to déle, než deset dní, abychom si oba uvědomili, že chceme být spolu, ale teď spolu jsme. Já jsem dlouhodobě šťastná, ale teprve v tuto chvíli tak, že se sama sebe ptám, jestli má člověk vůbec na takové štěstí právo, jak dlouho může něco takového trvat. Ale pak se ohlédnu, za vším, co tomu předcházelo, za všema mýma cestama, a vidím, že tohle štěstí nemůže stát na pevnějších základech. Že nemohlo být zaslouženější. A tak s klidným srdcem nechávám na chvíli Prahu za zády. I s těmi přírodou opanovanými kopci, mezi kterými teď na zahrádce sedí část mého dnešního štěstí.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s