Troufám si říci, že jsem se toho týdne zhostila se ctí.

Dodělala jsem si práci, a nahlásila dovolenou na týden další, abych měla prostor se sebou něco udělat. Zúčastnila jsem se všeho, čeho jsem se zúčastnit slíbila. Dokonce jsem si jeden večer vyskočila spontánně z postele, tedy nenamalovaná, s mokrou hlavou, s klukama před barák na jedno. Neúprosně jsem do sebe cpala jídlo v pravidelných intervalech, a pravidelně prospala osmičku. Asi, že jsem cítila, že mi nechybí moc, aby se moje mysl přestěhovala na druhou stranu. Vlastně se tam podívala, naštěstí jen na velmi krátkou návštěvu.

Dobře, do té cti si asi nemůžu započítat výbuchy pláče, provázející mě na každém kroku, ty, co rvaly srdce mně a všem, co mi byli blízko.

Když mi Maruška řekla, že mě v životě neviděla brečet, uvědomila jsem si, že se nemusím cítit tolik provinile. Je to smutný, s Maruškou jsme kamarádky už roky. Tak blízké, že se mnou prožívala, když jsem byla ve vztahu s chudákem, co byl zároveň ještě v jednom. A pak ty další zpackané lásky. Prožívala se mnou, když jsem dlouho nemohla najít pořádnou práci, měla dluhy, byla z toho všeho dohromady nemocná, měla příšerný vztah s rodiči, u kterých jsem ale byla nucena bydlet, a ani se svými přáteli jsem si nerozuměla. Prožívala se mnou, že nevím, kdo jsem, co chci, a jak se z toho všeho dostat.

Ale brečet mě viděla až teď, kdy mi nechybí nic, a přece všechno. Kdy mám svůj super úžasný život, ale ten kluk, co je ode mě mladší, mi řekl, že potřebuje být sám.

Tolik report událostí posledních dní. Nejde to uzavřít pozitivně, ani by mě nenapadlo něco tak krásnýho uzavřít negativně, takže uzavírám s tím, že mi to zatím uzavřít nejde. Ale už tolik nebrečím, nebojte.