21. srpna 2020

Začít s deníkem zrovna v tomto datu nebyl úmysl. A nebudu tedy zabrušovat do minulosti. Čímž jsem vlastně připomenula, že i v současnosti jsou tu poměry, nad kterými mě hrůza jímá.

Pár dní čtu Český snář. Okamžitě jsem věděla, že se přes něj vrátím k jednomu ze svých záměrů. A první den, co mám opravdu čas i pnutí, připadl na dnešek.

V Praze toho na mě bylo najednou nějak moc, tak jsem si vzala volno, a odjela k našim, na vesnici.

Ráno samozřejmě neproběhlo bez ztráty iluzí o zenu po probuzení a dlouhé procházce. Vzbudila jsem se zbytečně brzy a rozbrečela se nad tím klukem, co je ode mě mladší, protože v Praze nějak nebyla na emoce nálada. Místo abych si vzala koláč s sebou a vystřelila, začala jsem bezmyšlenkovitě snídat s našima. A musela se pak držet, abych je neposlala do patřičných míst. Mám prostě ráda tichá rána bez všech těch zbytečných řečí, kterými pak plníme beztak celé dny.

Vodu na sebe, vodu s sebou, napsat si s Verčou. Nemine dne, kdy bysme si nenapsaly, je to pro mě důležité. A do lesa. Pár hodin nerušené chůze mezi stromy a tok myšlenek, které bylo potřeba utřídit. Vyšla mi z toho nevyhnutelnost vlastního snáře. A jako její potvrzení mi přišlo povzbuzení, kladné hodnocení mého dosavadnímu psaní od Katky Vožické, kterou mám tak ráda, jako si jí vážím, a Verča se k ní přidala.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s