Podruhé ve Vraclavi. Podruhé nezapomenutelný den, který mi moc pomáhá vypořádat se s nešťastnou situací, kterou sdílím s klukem, co je ode mě mladší. Program mě tentokrát nijak neuchvátil, jen ta jedna kapela, co ale vydá za všechno na světě. Plastici.

Jen se objevili, mezi lidma to zašumělo. Můžou od rána do večera říkat, jak už to není ono, ale stejně před nimi vždycky sednou na zadek.

Mile mě překvapilo, jak srdečně se zdraví s Veru i se mnou. S Honzou už spolu nejsme, společnou verzi toho, jak jsme to mezi sebou měli, jsme bohužel nenašli. Já jsem si k tomu napsala svoje, jako si k tomu on, předpokládám, svoje řekl. Takže mě ani ve snu nenapadlo, že se vlastně docela rádi uvidíme. Že budu sedět u stolu s Vráťou, který mi řekne, že jsem všude, taky, že jsem nějaká krásná. A dá mi radu do psaní, že s verši se nesmím srát, ale musím si s nimi dát práci. A Pepou, který si na mě vezme číslo, aby mi dal vědět, až bude hrát příště Kadé chim v Praze. S Jardou, který mě vždycky spolehlivě rozesměje. A Davidem, jehož svět byl tentokrát příliš vzdálen. A Jirkou, který mi dá všechno nejvíš za nákupku, a já mám pak vždycky pocit, jako bych okradla celej svůj svět. A taky Liborem Krejcarem, se kterým jsme Vráťovi říkali, jaká je hvězda. A já blbá, nevím proč, neřekla Liborovi, že on je hvězda zrovna taková, že jsem neviděla mocnější výstavu, než jeho Strážce paměti. Nějaká krásná jsem byla proto, že jsem byla zamilovaná, jako nikdy v životě. Za dva dny jsem zjistila, že nešťastně. Ale mám já právo brečet nad svou vztahovou karmou, po dnech, jako byl tenhle ve Vraclavi?

Foto: Florián Pešek