Od babi, co ji mám adoptovanou přes Maltézskou pomoc, jsem jela stotřicetšestkou rovnou do Bubu´s bar and kitchen. Byla jsem tam podruhé, a podruhé měli zavřenou kitchen. Tentokrát jsem si ale nemusela dát k večeři dvě piva, jak to občas dělávám. Dala jsem si k nim veganskou paštiku.

Mimo mě tam byl už jen Honza. Normálně bych s tím byla spokojená. Ale po tom, co mi posledně řekl, že moje názory nikoho nezajímají, protože jsem nic nevystudovala, a že píšu sračky, jsem si říkala, že bych si i zasloužila jinou společnost. Takovou, která hned neuhodí hlavičkou o hřebíček toho, jak se to s člověkem má.

Přesto jsem kývla, když se zeptal, jestli má jít se mnou stolovat, když jsem se odrazila od baru se svojí paštikou v ruce. U stolu jsem mu ve zkratce vylíčila, čím mě posledně pozurážel. Že mě definitivně zklamal, jsem mu napsala už den předtím, když jsme řešili sazbu mojí knihy. Takže jsem mu s klidem mohla mazat krajíc, a usmívat se nad tím, že jsem možná větší dobrák, než bych si sama přála. Když jsem mu ho podávala, dověděla jsem se, že paštiku nejí. Že to není paštika, když je to veganský, je evidentně nad chápání vystudovanýho člověka. Takže jsem tam tu sklenici poslala celou sama s tím, že se ani nechci snažit pochopit, proč ten chlap posere na co sáhne a dominovým efektem ještě taky všechno v okruhu tisíce kilometrů.

Jela jsem tam taky na koncert. David s tím druhým klukem z kapely jsou talentovaní, ale tak nějak moc mladí projevem, aby mě jejich texty a zhudebnění měli šanci zasáhnout. Líbila se mi jedna věc. No a na to, čím zabíjí čas Honza, místo aby dělal věci, na které má opravdový talent, mi k pochopení chybí nějaké ty vystudované školy. Spíš víc těch škol, než míň. Štěstí, že o tom i tak můžu psát svoje sračky.