1. září 2020

Ještě posledního srpna jsem byla ve smrti, řešila milion pět věcí. Jenže milion pět věcí je vyřešeno, a se zářím přichází dlouho očekávaný klid.

Místo nekonečných seznamů, které jsou snad už pro letošní rok za mnou, jsem ráno popadla svoji starou Thonetku, a cestou z práce ji nechala u Bobeše Rösslera. Ano, nejen, že mám krásnou starožitnou židli, ale když se mi na ní něco pokazí, znám člověka, pro kterého není problém ji opravit. Člověka, se kterým je zážitek už se setkat.

Tohle jsem si chtěla prožít, a vydala se procházkou na Mírák, pak k Muzeu a nakonec až k Lucerně. Při té příležitosti jsem se pochlubila Verči, že židle je v dobrém stavu, a půjde opravit. Že teď nevím, jestli pro mě bude důležitější, že je sto let stará, nebo, že ji opravila naprostá hvězda. A že se v Praze cítím definitivně doma, s vědomím, že tu mám spoustu blízkých lidí, kteří mi vytrvale pomáhají, ať s tím, co se pokazí kolem mě, nebo i tím, co se pokazí ve mně.

Prostě takové to úterní odpoledne, kdy se mi podaří vyřešit, co mě delší dobu trápilo, takhle milým způsobem, dál nic nemusím, takže se pocitově rozeběhnu napříč městem, a doma si zalezu s knížkou do postele. Tak takové se mi povedlo dnes. A pomohlo mi připomenout si, že můj život není o tom, že něco nedostávám, je o tom, že dostávám jiné věci, než ostatní.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s