5. září 2020

Sobota ráno. Musím vstávat na budík, a úplně se mi nechce. Tak nějak cítím, že to možná není v kontextu posledních dní nejlepší nápad. Ale nechce se mi hrabat se v sobě a hledat, co bych dělala raději. Tím spíš, když si vzpomenu, kolik energie a hledání jsem tomuhle dni věnovala předem.

Přesto, že je poměrně brzy ráno, volný den, myslím na to, že se odpoledne účastním vernisáže, kde chci dát jasně najevo, že to neberu na lehkou váhu. Takže drdol, namalovat, malé černé, a designové šperky k tomu. Sotva vyjdu z domu, už mě zhejtuje nějaká postarší paní. Nevím, jestli si myslela, že se teprve odněkud vracím, nebo ji pobouřilo prostě jen to, že ona šla s podobně zbědovanýma kamarádkama v teplácích někam na procházku, protože nesnesla představu dalšího víkendu stráveného se svým starým, kterého už po těch letech nemůže vystát, a dětma, které po ní ve svých třiceti letech vyžadují full servis. Nevím, jestli si myslela, že jsem zažila nebo zažiji něco tak úžasného, co stojí za potrestání hlasitým opovržení. Každopádně ji můžu dodatečně ubezpečit, že příště nemusí plýtvat energií tímto směrem. Že mám občas život posranější, než ona ten svůj.

Už autobus z Prahy byl zpožděný, protože nabral asi čtyřicet dětí, co jely na výšlap. Nevadilo mi to, protože jsem teď tak nějak vděčná za každý náznak lidskosti a nadhledu. Mně ujel vlak a tak jsem měla neplánovaně několik hodin ve Slaném. Zjistila jsem, že je to moc hezké město, tedy jeho střed. Že je dost malý, takže když jsem zahnula za náměstím do první uličky, abych zjistila, co tam je, zjistila jsem, že tam bydlí Honza, a vzala nohy na ramena. To mě v první chvíli pobavilo, ale neměla jsem nijak dobrý pocit z toho, že by tam na mě měl narazit a rozehrát si další představy o tom, jaký jsem magor. Vlastně mě asi do dneška hrozně mrzí, jak ho moje psychický stavy a odlišné prožívání děsily. A tak jsem se ke kostelu doplížila obloukem, a doufala, že si zobrazil fotku, a ví o mně. Kostel hezký, hřbitov mě dostal, protože za ním je další hřbitov, za ním další hřbitov, a ještě jeden hřbitov. To už bylo moc i na mě.

Protože sama jsem se tam nevyznala, a Google mapa je vůl, prošla jsem se až na předměstí, kde jsem musela přejít frekventovanou silnici a koleje, to vše pod dohledem policie, spílala jsem jim v duchu, čím bylo po ruce, jestli mi nakonec ještě dají pokutu. Nechali mě být. Abych zvládla nastoupit, a na správném místě vystoupit z toho pidi vlaku mě hrozně stresovalo. To, že do mě nějaký harant celou cestu kopal, mě štvalo. Matka mu domlouvala, mně se omlouvala. Jediným efektem byly čím dál zakopanější malé černé.

Peruc jsem proběhla, nebyl čas, nebylo počasí, neskutečně ve mně zarezonoval kostel, má krásnou atmosféru, a ke galerii jsem přišla s prvními kapkami deště. Okamžitě jsem si oblíbila to místo, i Mirka Blažka, který za ním stojí, a propůjčuje mu génia loci. Za mě by se i z toho prostoru dalo vytřískat víc. I z těch Honzových fotek. Méně, zato větších fotek na bílé stěně. Nemusely být nutně všechny černobílé, občas mohla zařvat barva. Jak je všechny znám, vím, že některé jsou v ní lepší. Rozhodně koncept a v jeho kontextu název. Ale to bych nebyla já, abych pořád neprudila, jak správně konstatoval Honza. Tak jsem mu ještě z jedné vody načisto napálila, že mě včera neskutečně nasral tou lednicí.

Z čeho už se víc vytřískat nedá, je Mirek. Je to srdečnej chlap, se kterým se mi moc dobře povídalo. Jsem vážně vděčná, jak mě u sebe přijal, okamžitě mě uvedl do svojí domácnosti, která s galerií sousedí, abych si mohla odložit věci, nabít telefon. Cítila jsem se u něj skvěle, a už teď vím, že se tam budu vracet na další výstavy.

Moc ráda jsem se viděla po delší době s Aidou, poslechla si její zpěv. Při úvodních slovech jsem ale myslela na Vráťu. Kecy, kecy, kecy. Je možné, že čím víc čtu a píšu, tím víc jsem alergická na slovo? I tak jsem jich ale stačila na nebohou Aidu vypálit tisíce, když jsem jí popisovala, jak jsem si zase naběhla s dalším chlapem. Rozesmála jsem ji tím, že co se psaní týká, čekám na téma. Že jsem si celé své slavné psaní postavila na kňourání kolem chlapů, a že už i mě to nudí. Úplně jsem v tu chvíli zapomněla, že už mám Snář.

A protože jsem výstavu prošla s předstihem, hned po jejím zahájení jsem se vypařila po anglicku. Honza tam měl nějakou paní s dítětem, ta se neobtěžovala se mnou seznámit, zato se ujistila, že slyším, že tahle fotka je přece z místa, kde byli s Honzou na výletě. A mě už začíná unavovat, že jsem neustále stavěna do pozice vyvrhele, na kterého je potřeba si dávat pozor, a je záhodno mu dávat najevo kde co. Já si mimo vztah nikdy neřeším nic z toho, co si holky představují. A žádný vztah nemám, vlastně po tom posledním netoužím po ničem jiném, než aby to tak už zůstalo. Tak asi tak.

Cesta zpět mi utekla jako nic, úprk z galerie, abych stihla vlak, ve Slaném jsem stihla autobus, protože se zpozdil. Nějak jsem odtud neodjížděla úplně lehce. S Honzou jsme si mezitím napsali, co jsem tam dělala, co dělá kde on, a já si začala vybavovat ty hezké věci, co mezi námi byly.

Věřím, že si poradíte se zvýšeným výskytem Honzů v tomto dni. Taky, že mi uvěříte, že do Prahy jsem se vrátila emocionálně vyčerpaná.

Koupila jsem si burrito, a těšila se domů. Že si pustím Slunce seno, na kterém jsem si začala po letech ujíždět. Když mě dostihl kluk, co bydlí v Německu. Bylo na něm vidět, že mu fakt záleží na tom, abych s ním někam šla, protože si dal práci s neobvyklejším rankem lichotek, jako že se mu líbí můj styl, a že jsem určitě umělkyně. Doplnil to spoustou neobvyklých otázek, aby dal najevo, že se opravdu zajímá. Když už jsem se začala kroutit, naznačujíce tak, že tenhle vynucený rozhovor se blíží ke svému konci, zeptal se, jestli jsem spontánní. Řekla jsem hned, že vůbec ne, abych odvrátila to pozvání. Na chvíli ho to vykolejilo, ale když se jal formulovat to jinak, řekla jsem, že vlastně kecám, že spontánní jsem. Že zrovna teď jdu třeba spontánně domů, ať mě sleduje, a šla jsem do háje.

Buďte spontánní, a kde to necítíte, odtud prostě zdrhněte. Čas je komodita z říše vzácna. A teď opravdu netuším, parafrázovaný Pavel Zajíček?

Foto: Mirek Blažek

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s