Bylo jednou jedno období, ve kterém jsem byla maximálně šťastná. Když pominulo, neměla jsem chuť v čemkoliv pokračovat. Neměla jsem ani důvod, po všem, co už jsem prožila. Přesto jsem neohroženě pokračovala ve svém životě, bez ustání pracovala na sobě, věcech kolem mě, a nedbala, že mi to nepřináší žádnou radost. Doufala jsem, že se za to začnu mít časem ráda, a jakmile se budu mít ráda, vrátí se i mé štěstí. Tak se stalo.

Samozřejmě jsem pořád strašně rozbitá, ale už jsem schopná klidně čekat na opravu, což je důležité, protože kdo ví, kolik tohle může zabrat času.

Úterní večer, a já se konečně podívala do Libeňské Synagogy. Podle očekávání velké místo, v něm pohnutá energie. Spousta lidí, pár známých, doslova pár vlastně, Arthur a Pavel. A Aidy koncert.

Aida je krásný člověk s nepopsatelnou energií. Vždycky se s ní moc ráda setkávám. Vlastně to nikdy neberu jen tak, ale jako dar. Aida krásně zpívá. V kombinaci s tímhle zvláštním místem, to byl zážitek. Řekla bych, že zcela ovládla prostor, jenže ona s ním spíš splynula.

Vůbec jsem nechápala, co se se mnou děje. Velice brzy jsem začala cítit, jak se ve mně začíná uzdravovat maličká část toho, co je teď poškozené. Nevěděla jsem, čím přesně to je, nevyskakovala mi žádná životní uvědomění, prostě jsem jen cítila, že něco maličko je ve mně zase zdravé. Přemýšlela jsem o tom, jestli by stačilo chodit pár let na koncerty, nebo se mi tohle bude stávat i v jiných situacích. Nic jsem nevymyslela, a asi po tom zatím nechci pátrat, asi mi zatím stačil tenhle první kousek.

Asi od půlky koncertu jsem občas uronila pár slz, a úplně jsem nad nimi ztratila kontrolu při Aidině poselství. Přála nám věci, které i mně přijdou velmi důležité, na které jsem si v poslední době přišla a změnila se podle nich. Nehnat to, dovolit si selhat a hlavně prožívat. Být na sebe navzájem něžní, vyvarovat se toho, že nemáme čas vyžehlit příteli košili, protože vedeme ten svůj strašně důležitý život.

Když jsme se po koncertě objímaly, objímala jsem všechno pochopení a zdraví tohoto světa.