Vstávám kdy chci, maluju se nebo nemaluju, jak se mi chce. Chodím do práce, do té se mi naštěstí chce, a protože jsem se konečně naučila, jak zvládat svoje věci, večery mám volné. Raději ne tolik volné.

Nejčastěji chodím někam sama, mám to tak nejraději. Když musím hledat nová místa, zorientovat se, kde je co, a kde je kdo. Od té doby, co se pohybuji ve druhé kultuře, chodím nejčastěji někam sama, ale nikdy tam sama nejsem.

Je pro mě pak vždycky svým způsobem zvláštní, až slavnostní pocit, domluvit se s Adriankou, že si na něco zajdeme. Protože potom už to není jen o kultuře, a společnosti. Je to taky o přátelství, sdílení, a to nejen tady a teď. Probereme všechna svá trápení, co jsme zažily, slyšely, koupily. Je mi tak hrozně dobře, dává mi to pocit, že jsem normální, a nejsem v tom sama. Ať je to cokoliv.

Adrianku obdivuji za spoustu věcí, ale úplně na větvi jsem z toho, jak se mnou chodí na androšský akce. Já už jsem třeba kamarádce na muzikál jít odmítla. A ty naše koncerty mi přijdou pro člověka, který není mentálně narušený, jako já, občas docela nestravitelný.

Tentokrát jsme ale vyrazily na Vosto5 improvizaci. V karlínském přístavu jsme na ní spolu byly už loni, mám ji už tak nějak spojenou s pohodou, s posledním záchvěvem hezkého počasí a času tráveného venku. S tím, že ať přijdeme poslední, nebo první, sedíme v první řadě, a necháme se překvapovat.

Přemýšlela jsem teď vlastně, že Adrianka to byla, kdo mě přivedl k tomu, kdo jsem dnes. Vždycky to uvádím od Ondry přes Ondru k Magorovi, od Magora k Plastikům, nad kterými jsme se sešly definitivně s Veru. Následovala Teplá, a pak už to jelo. Jenže na Ondru mě přivedla Adrianka, přes Operitiv, na který spolu ostatně v pondělí vyrážíme.

Takže ten dnešní den je jen a jen pro ni. Snahou o vyjádření nejen toho, jak ji mám ráda, a jak ráda s ní trávím čas, ale taky snahou o vyjádření vděčnosti za to, co všechno pro mě udělala. Ona to možná ani netuší, a já to všechno nezvládám ani domyslet.