10. září 2020

Narazila jsem na limity toho, co urvu sama, a k čemu potřebuji ostatní, ne vždy ochotné mi pomoct. A teď vůbec nemyslím lednice a regály. Spoléhám se na svůj vnitřní hlas, když se cítím nepříjemně, že ještě nemám vyskládaný podzimní šatník, jdu a vyskládám ho. Když neznám důvod toho, proč jsem úplně nedotáhla zdravé stravovací návyky, nezačlenila pohyb, jdu po tom, a uvědomím si, že se nechci mít dostatečně ráda. Najdu si v diáři prostor na dovolenou, na které chci držet půst a snažit se pochopit, co se se mnou v této oblasti děje, a jak si pomoct.

Ale když můj vnitřní hlas narazí na oblast vztahů, narazí beze zbytku. Asi žádný vztah není bezchybný, jasně. Mám kolem sebe spoustu silných osobností, které mi umí říct, v čem se mnou mají problém, učíme se vedle sebe existovat s radostí a respektem. Pak znám pár lidí, kteří tuto schopnost nemají, a v mém okolí se už nevyskytují. Taky je tu rodina, ke které budu mít vždycky netradiční vztah, ale přeci jsem si k ní už svoji cestu našla. Ale jakmile se dostanu k bývalým partnerům, jsem bezradná. Tedy vůči těm třem posledním. Asi není náhoda, že jsou všichni v podstatě umělci, velmi citlivé duše, jinak je ale odmítám házet do jednoho pytle, jak mi to často někdo udělá. Každý z nich je jiný, má za sebou unikátní životní zkušenosti, a i každý ten vztah byl úplně jiný a z jiného důvodu skončil. Na čem se ale opět protínají, je naprostá neochota se se mnou sejít, a upřímně si říct, jak to zpětně vidíme, a jak to mezi sebou máme. A mě to trápí, a unavuje, nutí přemýšlet, jak si asi sama vyřeším věci, které mají řešit dva, abych mohla jít dál a netahala pořád cosi za sebou. Na nic nepřicházím, a tak pořád statečně tahám.

Jako dnes. Unavená z práce a předchozích večerů strávených ve společnosti, jsem úplně neměla náladu kamkoliv vyrážet. Obzvlášť, když jsem zjistila, že café Na půl cesty je úplně jinde, než jsem si myslela, a úplně dál. Ale slíbila jsem v úterý Arthurovi, že se zastavím za ním a Barborou, že jsme se dávno neviděli. Paradoxně se se mnou ani moc nebavili.

Cesta byla zážitek, od Vyšehradu dál je to úplně jinej svět, vůbec to na mě nedýchá Prahou. Všechny jsem pozdravila, ale jak jsem neměla náladu, sedla jsem si, a dál se nedružila. Honzův koncert byl tentokrát snesitelný, díky Davidovi, který hrál na perkuse. Arthurův jsem ani moc nevnímala. Byla jsem naštvaná, že jsem vůbec někam jezdila, a chystala se zvednout a beze slova odkráčet, jak to ráda dělám. Ale najednou jsem si uvědomila, že nic nemusím, že sedím venku, dívám se do parku, mám svůj prostor, ale kdybych cokoliv potřebovala, na dosah mám přátele. Že je mi vlastně fajn. Spadla ze mě únava, i špatná nálada, a za chvíli už jsem se smála Davidovým zážitkům na celé Kavčí hory.

Honza se mě zeptal, jak je, a já zakývala hlavou, pokrčila rameny a mávla rukou. Je jedno, jak mi je, když se zeptá, jsem vždycky v tu ránu v pohodě. Jako jsem doufala, že spolu pojedeme v klidu z té vernisáže, ve vlaku mu dám hlavu na rameno, a po roce a půl si spolu normálně promluvíme, tak i tentokrát to šlo úplně jinam. Nejdřív nás nenechali o samotě, potom se Honza sebral a zmizel. Co mu můžu vyčítat, po dvou koncertech, dnech v Praze, kterou zase tolik nežere, toho měl dost. A hlavně zmizel přesně v mém stylu.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s