13. září 2020

Tahle neděle nebyla úplně v pořádku.

Vzbudila jsem se docela brzy, a rozhodla jsem se toho využít, a jít se konečně projít prázdným centrem Prahy. Od začátku jsem se tak nějak chtěla projít přes železniční most, ale nechávala jsem to momentální náladě. Ta byla plná vzpomínek, než jsem se vymotala z Holešovic, povznesená, když jsem se procházela sama po náplavce s výhledem na starou Prahu, nebo Karlově mostě. Ale postupně se začala kazit, jak jsem musela přecházet Vltavu tam a zpátky, abych se vyhnula nejrůznějším místům. I tak jsem musela procházet ve vedru, které se dělalo, kolem smradlavé silnice, a zákoutí čpících věcma, co nechcete rozklíčovávat. Kličkovat mezi auty, protože ne všude se počítá s tím, že se budeme centrem procházet.

Když jsem šla přes železniční most, ptala jsem se sama sebe, proč jsem si to, jako člověk se strachem z výšek, vytyčila za cíl. Přes ty dřevěné laťky je vidět, že tam docela hluboko teče voda, občas foukne vítr, a myslím, že jsem vypískla nahlas, když kolem mě projížděl vlak, všechno hučelo a třáslo se.

Nevím, jestli to bylo horko a smrad, fakt, že jsem si vyběhla jen tak bez snídaně, nebo fyzické potíže, co se mi vlečou pro mé psychické, ale udělalo se mi hrozně zle a domů jsem se sotva dovlekla.

Nezbývalo mi, než odpoledne využít k přečtení Dlouhého ucha. Jenže to jsem si pak zase říkala, jestli jsem já, bez jakéhokoliv vzdělání dospěla ve třiceti k tomu, k čemu Egon Bondy na sklonku života, co budu celý život dělat?

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s