Tak nějak jsem měla celý den neopodstatněný pocit zmaru a zmatku. Dokud jsme se nepotkaly po práci s Adri.

Vyzvedly jsme si hedvábný roušky v Maydě, a shodly se, že jsme od nich čekaly víc. Stavily se na jídle v Banh Mi a dostaly přesně, co jsme čekaly. Díky bohu za to. V Operu jsme byly notně v předstihu. Nelitujeme času, abychom potom mohly sedět celý večer přesně tam, kde chceme.

S přípitkem nás ale posadili na dvorek. Normálně to tam mám moc ráda, krásný prostor, ale tentokrát na nás zbyl stolek u fontánky, ve které plavaly kusy těch nechutných městských holubů, rozumějte peří. Už to mě tak trochu zhnusilo, ne nadarmo svoji nechuť k městským holubům vyjadřuji ve svých básních jen o něco méně četněji, než ke svým bývalým chlapcům. Jak tam tak na nás nalítávali, řekly jsme si, že si raději sedneme dovnitř, jenže než jsem dopila, jeden z nich Adri jaksi záda.

Tak já myslím, že jsem učinila zadost přání, aby to bylo o tom samém, jako každý den, jen explicitněji napsáno.

Co se Operitivu týká, byl milý jako vždy. Milý byl Ondra, i první host, Tomáš Solomon. Světlana Witowská je ztělesněním toho, co je i mojí součástí, i když snad ne v takové míře, a snažím se to postupem času utlumovat, jak jen to jde. Nedá se to ani popsat, jakási ženská umanutost, pýcha. Zbytnělé ego, které se u chlapů projevuje daleko zdravěji. Nemám ráda městský holuby, a pohled na ženu, co si myslí, že je chytrá, vtipná a úspěšná a nad ni není, protože je. Je nad ní tolik, že by se mohlo klidně stát, že se jí jaksi na záda.