Aura, co se kolem mě vytvořila z energie holek a nejklidnějšího města téhle země, Olomouce, funguje dokonale. Na dnešek se mi zdálo, že mi David B. několikrát řekl, že jsem jako ale vážně úžasná, a pro jistotu mě mezi tím ujištěním ještě líbal. Vzbudila jsem se usměvavá, že jsem asi uzdravená, že už zase umím snít hezky. Že byť chci být předlouho sama, chci být sama přesně takhle. Možná profackovaná, ale rozhodně ne zlomená ve svém odhodlání nastavit znovu tvář.

Vůbec se mi od doby, co píšu Snář, začíná realita se snovostí prolínat. V noci se mi často zdá o reálných věcech, tedy ne dnes, samozřejmě. A v práci mi Jirka k Pískacie bílým šatům s korunkou řekl, že oběhnu celý kancly v noční košili, ale hlavně, že jsem korunovaná. Myslela jsem, že umřu smíchy. A to chlapec nemá tušení, že čekám na obří noční košili od Ester a Josefíny, kterou může člověk nosit jako šaty, když si troufne, a já si teď tak nějak troufám na cokoliv, co přijde.

Taky jsem myslela, že se mi to jen zdá, když jsem ráno četla o té rezignaci. Perfektní načasování, klobouček. Nečekat, až Bureš přikryje svoje průsery jeho vyhazovem, ale vypadnout před volbama sám. Hned se v mojí hlavě vytvořil jeden sen, ať je to Prymula, a ono jo. Beze všeho si to teď odsedím doma, jen ať volby reflektují noční můry posledních několika desítek let. Nebo je realita jinde?

Adrianka s Luďou mi moc pomohli, když mi přivezli z Ikea police. Dnes jsem měla konečně čas je smontovat. Návod tentokrát dobrý, zavrtat všech 1 500 000 šroubků vlastně taky, i když je asi budu dnes vrtat ještě ve snech.