Jsem unavená, bolí mě hlava. Na jídlo není čas, no hlavně, že na víno nebo pivo, ideálně obojí, si ho najdu vždycky. Mám z toho blbou náladu, ale když si vybavím včerejší večer, musím se usmívat.

Byli jsme s Davidem, Petrem a Hanzem v Atlasu na Krajině ve stínu. Když jsme řešili s biletářkou, kam si koupit lístky, pronesla jsem, že mají malé plátno, takže úplně dozadu to nevidím. Byla jsem ujištěna, že nemají malé plátno. Ustoupila jsem s tím, že jsou po rekonstrukci nebo si to blbě pamatuji. A hádejte co, mají tam malé plátno.

Film je podle reálných výpovědí, osudu jedné pohraniční vesnice napříč dějinami. Tímhle tématem se teď docela zabývám, mým neoddiskutovatelným hrdinou a zdrojem informací v tomto směru je Jiří Padevět. V podstatě jsem si potvrdila svoje názory a pocity z toho, co tyhle situace o lidech vypovídají.

A to je, co mi na tom filmu nesedělo, byla jsem schopná přemýšlet o tom, co se dělo v globálu. Nevžila jsem se do žádného příběhu, nebrečela úzkostí, nic.

Do toho ta rouška, co jsem podlívala vínem. Co chvíli jsem si říkala, jakou má sakra tohle roli v našich životech, jaký postoj k tomu má jeden zaujmout?

Všichni jsme po těch dvou hodinách potřebovali na vzduch, a tak jsme si zašli na jedno do karlínských kasáren. Shodou okolností jsou zrovna tihle tři pro mě asi nejzajímavější osobnosti z firmy. Takže za mě debata o filmu, dějinách naší země a současné politice velmi přínosné, a vytahování špeků z práce velmi zábavné.

Ale hlavně sedět na konci září chvíli před půlnocí v lehátku pod širým nebem, top strop pohoda.