Sedím ve vlaku do Luhačovic. Právě včas. Doma jsem si už začala připadat, jako ufňukanej sráč. A blázen k tomu.

Potřebuju prostor, vytvořit si lepší vztah se sebou samotnou, opravit trávení, zvyknout si na to, že věci jsou, jak jsou, a všechno je v nejlepším pořádku.

Sedím s tužkou a sešitem v rukou, protože jsem se nakonec rozhodla nechat doma počítač. Všichni si budou muset počkat. Jako se teď učím čekat já. Nedrtím seznamy úkolů. Dělám, z čeho mám pocit, že je potřeba udělat. Když to nejde hned, nechávám to na později. Odkládám vrácení knížky tomu hajzlovi, co je ode mě mladší. Nejen, že je ode mě mladší, ještě uhýbá konfrontaci vlastních rozhodnutí, a mně tak brání je přijmout a jít dál. Odkládám lékařskou prohlídku kvůli papíru do práce, ve které jsem sedm let. Dokud nepomine kovidové šílenství. Odkládám vydání knížky, protože nemám důvod Honzu šikanovat kvůli sazečským pracím na ní. Odkládám kapelu, protože tu stejně odkládám celý ten rok, co jsem na ní chtěla dělat, bez důvodů, tak teď se to sveze. Konečně nemám pocit, že to všechno hrnu před sebou. Hrne se to někde vedle mě, a já mám svůj klid.

Sedím tu s bábinama, co jedou do lázní, a mají vydezinfikovanou kabelku. Neptejte se mě na detaily, nechápu sama. Sedím tu s hokejkama, co nemají roušky, a vypadají, jako by na vlak čekali v Techtlích Mechtlích. Sedím tu uprostřed různých světů, které si evidentně navzájem nemíní kazit den, a tak začíná i ten můj nasazovat příjemné obrysy.

Sedím tu sama, sama na dny, na které se upřímně těším. Ale ne tak docela sama, jede se mnou Turnová, Scheinpflugová, Heidegger, a paní, co sepsala příběhy starých pražských domů. Jede se mnou dost z mého standardního života, protože nemám potřebu se od toho odstřihnout. Můžete to milovat, a můžete to nenávidět. Jako to já někdy proklínám, a jindy jsem neskonale vděčná. Ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat, a dělat chce.