sama
v prázdném bytě
vstávám od filmu
sotva se doplazím k oknu
usedám na židli
do ruky tužku
ráno řezanou
a na blok hlavu
stihnu to přesně v té vteřině,
kdy začínám hystericky plakat

venku je ještě světlo,
ale můj svět potemněl

kolik jich se mnou vyjebe,
tolikrát se nic nestane,
jen ve mně toho umírá čím dál víc
někde hluboko
a to mě děsí

venku je ještě světlo
já rozepisuji slzy po papíře,
a vím moc dobře,
že mě čekají nové věci

jenom příští týden mi přijdou
nové roušky
se vzorem folklorním
z Nivnice

a tak se pozvolna uklidňuji

nikdo nemusí vidět
jak umírám