Tak ani Luhačovice to nevytrhly. Musím se smát. Jako by se mi nemělo podařit lautr nic. Je tady zima, tma a prší, takže venku netrávím tolik času, kolik bych si přála. Jsem labilní, buď brečím, nebo jsem aspoň smutná. A vytáčí mě, jak jsou tu neprofesionální.

Možná jsem o třicet let mladší, než ostatní holky tady, ale to snad neznamená, že se nemůžu naobědvat, aniž by na mě nechodili zírat dva číšníci. V novém designovém obchodě jsem ten den asi jediný návštěvník, a nejsem si jistá, jestli musí prodavač zrovna, když přistoupím k pultu s dárkem pro Adrianku, zvednout telefon a začít se vykecávat. Bábina ve stánku na mě kouká jako na dementa, že chci oplatky v hezké krabičce s vymalovanými Luhačovicemi, i kdybych měla slevit z příchutě. Když si dovolím vytáhnout dvoustovku, zhrozí se, a chce drobné. Omlouvám se, že žádné nemám. Řekne mi, ať hledám, že nemá ani stovku. Když jí po chvíli dojde, že se její povel minul účinkem, podá mi stovku. Ani nemám sílu ji upozornit, že mi lhala.

Právě ve chvíli, kdy začnu pochybovat, jestli to není mnou, jde proti mně starší pár a já odposlechnu část jejich hovoru. Paní se ptá manžela: „ A byla tam ráno ta protivná pizda, nebo ta milá slečna ze včerejška?“ Není to mnou.

O půstu si můžu nechat zdát, nejsem na něj schopná zklidnit mysl. Buď nejím, nebo spráskám hromadu nezdravého jídla, co mi tu ani nechutná.

Jediné, co mě drží, je vědomí, že prostor v pátek v deset ráno končí. A možná ten vztah k sobě samé jsem překlenula mostem z cynismu, a tím, že ostatní teď nenávidím ještě daleko víc.

Zdejší přírodě tohle počasí sluší. Lesy se zrovínka nadechují. Lázeňské budovy začínají působit lehce omšele. Ale dnes jsem objevila místní zámek, a srdce mi na chvíli pookřálo. Potom ještě v místní kapli. Zapálila jsem dvě svíčky. Jednu za androš, ať tu všichni jsou ještě dlouhá léta, v dobrém zdravotním stavu. Druhou za Verču, aby odolávala dál, dál si šla za tím, čemu věří, co cítí. Za sebe zapálím asi tu kapli, až budu odjíždět, a i tak se vsadím, že to bude málo.