Pořád si připadám, jako ufňukanej sráč, a blázen k tomu. Jsem unavená neustálým bojem, který přináší mizivé výsledky. Jediný celý den jsem tu byla v pořádku, a pár půldnů k tomu. Mizerná, mizerná bilance.

Podařilo se mi snad vysvětlit Honzovi, jak teď prostě není možné mě ignorovat. I když věřím, že by to potřeboval, každý máme svoje. Že s tím zkrátka mám tak čerstvou otřesnou zkušenost, že mě to vrací do pocitů dítěte, které ještě nemůže odejít od rodičů, co ho nechápou a nemají rádi. Celá tahle záležitost se mi vrátila kvůli Bábovkám. Nejlepší nápad, který mě napad, jít tady na to do kina. Úplně zbytečný film, a ještě ve mně rozjitřil časem otupělé rány. Asi už zvládám své nestandardní rodinné vztahy, rozhodně zvládám to, jak mi ublížil největší hajzl mého života, ale moc nezvládám, že jsem se teď nechala druhým největším takhle strašně rozbít. Po tom všem, co jsem zažila, s tím, kolik mi je.

Ale asi už se mi zase daří vidět, že boj o hezké vztahy a rovnováhu s tím spojenou, je jen jeden z mých hezkých koníčků, a vše ostatní je sluncem zalité. Jen nevím, jestli je dobře, že je tohle prosvětlení myšlenek spojeno s tím, že mé trávení se po měsících uklidnilo. Dnes jsem si zašla na oběd. Bojuju s batohem, kabátem, snažím se usadit, a přicházející servírka se mě udiveně ptá: „ Budete sama, pani?!“ Chtělo se mi říct, ano, celý život, a sama jsi pani. Ale usmála jsem se a raději jen přitakala. Co já budu pořád komu vysvětlovat.