Včera jsem se vrátila do Prahy, pobavená svojí dovolenkovou anabází.

Zoufale jsem potřebovala nové prožitky, tak jsem se rovnou vydala na Pali. Moc lidí jsem tam neznala, ale moc mi to nevadilo. Zasmála jsem se a procvičila angličtinu s Arthurem. Probrali jsme všechno a všechny, hodiny letěly. Došlo i na seznamování. Arthur mě představil mimo jiné Rogovi, s tím, že jsem slavná manažerka Kabaretu Dr. Caligariho. Ten se mě tedy logicky zeptal, jak to vidím s koncerty. Já, že doufám ve Vagon 17. listopadu. A jeho nenapadla lepší spojitost, než že se kolem pořádání motají lidi z kapel, jako Gigi Gang. A těm, že bubnuje kamarád, se kterým hrál v kapele. Tak jsem jen doplnila, že Kuba ve Von Plastic Factory, že jsme se nedávno rozešli. Mě to málem zabilo, Rogo měl radost, že se k sobě nakonec vždycky všichni dostaneme.

Při odchodu jsme ještě nahlídli do sálu, abych Arthurovi uvěřila, že performeři večera nejsou normální. A ano, byli to Blázni.cz, a byli v maskách, a kýváním se nás snažili zatáhnout do hry. Já zelená vycouvala, a cestou prodýchávala šok a vysvětlovala Arthurovi, že já, slavná manažerka Kabaretu Dr. Caligariho mám od jaktěživa strach z masek. Jak i na koncertech ječím, když se vedle mě doktor vynoří nečekán.

Zavíračka samozřejmě v deset, takže jsem se na Andělu zasnila, a nechala si ujet několik tramvají. Takže jak jsem počítala s tím, že se vyspím, tak se mi to nepovedlo. A jak jsem se těšila do práce, tak mě to ráno přešlo. Hlava mě bolí jako střep, a nic na světě mě nedonutí, jít dnes zase někam sbírat prožitky. Jsem docela vděčná za to, že v práci byl klid, a do všeho ostatního jsem pro zbytek roku hodila vidle.