Koncem týdne jsem odnesla pár kousků oblečení na Červený kříž. Mnohem víc jsem si jich poslední dobou pořídila, takže to nebyl kdo ví jak osvobozující pocit. Ale co, potřebovala jsem nové podněty, a aspoň nějakou radost, a zabralo to.

Taky jsem si skočila ke kadeřnici. Barva krásná, mně úplně nesedí. Připadám si, jako usedlá teta. Ale nakonec je dělaná s tím, že se vymyje na tu, co jsem měla na mysli. Zase je to ale především o pocitu, že se o sebe starám, splněno.

Najednou střih. V sobotu ráno si jdu nakoupit na víkend. S nemytými vlasy usedlé tety, staženými do neslušivého culíku. Čelem plným pupínků, kruhy pod očima, neobtěžuji se malovat. Ani řešit outfit. Naskládám na sebe nahodile kousky, co jsem nosila přes týden, a půjdou do pračky.

Proti plánům na vyvařování dám průchod své nenáladě, a na pult sázím jednu zhovadilost za druhou. Pokladní se mě ptá, jak se mám. Já odpovídám ale jo, myslím si na hovno. Otázku ze slušnosti vracím, ale odpověď neposlouchám. Vidím, jak na mě zírá a rychle se dostávám do střehu. Řekne mi, že mi to dnes sluší, jako bychom se vídali denně. Mimoděk mě dojme jeho nebetyčná nenáročnost. Ve snaze neblokovat frontu sázím nákup do tašky, hledám kartu. Chlápek mi říká, ať jsem v klidu. Nechová se vůbec jako pokladní z povolání, podle mého citu pro lidi taky není. A podle prvorepublikových filmů se z něj vyklube pan továrník, co hledá dívku upřímného srdce. Já spíš přemýšlím, co řekne to moje na tuhle hromadu předsmažených záležitostí, a loučím se.

Na dnešek jsem měla další hezký sen. Zdálo se mi, že jsme se skamarádily s Evou Turnovou. Že jsme sdílely smysl pro humor, pohled na svět, a všude chodily spolu.