12. října 2020

Zdálo se mi zase něco fajn a velkýho, a během dopoledne jsem zapomněla co.

Rozešli jsme se s tím klukem, co byl kdysi můj kamarád. To se mi nezdálo. Jasně, byl to jiný druh vztahu, ale mám z toho trochu takový pocit.

Zrovna jsme se doma bavily o tom, jak se kluci občas nechtěně odkopou, nebo se i přiznají, že se vedle nás cítí méněcenně. Litovala jsem je. V blahé paměti, že jsem to tak prožívala, když mi bylo kolem patnácti. Třeba se Zdeňkem.

Bylo mu o deset víc, a něco ho ke mně táhlo. Samozřejmě to nemělo smysl, a sotva jsme si spolu párkrát někam vyšli. A to tedy stálo za to. Holky se před ním protahovaly, předváděly, když jsme čekali na jeho večeři u okýnka Mekáče, jedna dokonce vytančila ven, aby se podívala, jestli vedle něj někdo sedí. Dnes by mi za ně bylo stydno, byly by to pro mě slepice. Tenkrát to pro mě byly dospělý, taky mnohem krásnější, chytřejší, zajímavější ženy, a já trpěla jako kůň. To byly vlastně moje chvíle s ním v kostce. Všechno jsem dávala do toho, abych působila suverénně. Že jsem si té druhé nevšimla. Že jsem přesvědčená o tom, že na něj mám. Pózovala jsem. Jen za mnou zabouchly dveře domu, padla jsem vyčerpáním. Dlouhodobě neudržitelné, nezdravé a úplně zbytečné.

Nicméně jsem úplně vytěsnila, že to nebyla jen otázka mého období kolem patnácti, že s jedním klukem to tak mám vlastně tak trochu dodneška. S tím klukem, co byl kdysi můj kamarád.

Když jsme se potkali, vůbec jsme si nerozuměli, rande jako divnej pracovní pohovor. Ale o to víc jsme chtěli, a tak jsme si vytvořili vlastní způsob komunikace. Vlastní svět, do kterého jsme se na čas docela uzavřeli. A já se zamilovala. Zvláštní je, že ani v tu chvíli jsem s ním nechtěla být. No zvláštní, byla jsem dospělá a věděla jsem, že nemá smysl být s mladým chytrým krásným miliardářem, před kterým občas pózuju, a často si připadám jako míň, než nic. A tak jsem dospěle utekla do Prahy. V průběhu let jsme se párkrát začali znovu vídat. On pak pár věcí posral, takže přestal být kamarád a začal být ten kluk, co jsem s ním kdysi kamarádila. Já rozhodně nezůstala pozadu, a pár věcí posrala osobně. Tu poslední jsem si vybavila, když jsme si teď daly s Mílou závody, která dřív sjedeme Sex ve městě. Nejen, že tak nějak fyziognomicky, prací, povahou a vzájemným nepochopením docela odpovídáme Carrie a Božskému. Ale hlavně se v jedné scéně zatvářil tak, že jsem si řekla, bože, přesně tenhle pohled mi věnoval po tom, co jsem předvedla posledně.

A tak mě nenapadlo nic menšího, než že se omluvím. Kdybych tušila, co tím odstartuju. Neskutečný vyhřeznutí pocitů, o kterých mi nikdy neřekl, takže jsem s tím nemohla nic dělat. Sama jsem je mohla jen těžko vidět, když jsem měla co dělat se sebou. Vedle něj, vedle těch jeho áčkových ženských, slavných blogerek a právniček modelek.

Nahlédnutím do situace, že mu na mně asi docela záleželo, jsem se vyléčila z posledních mindráků, co ve mně ještě vůči němu přetrvávaly. No každopádně jsme se asi shodli na tom, že nemáme energii a opravdovou chuť znovu si vytvořit ten náš svět. Já to tak opravdu cítím, nijak se nehroutím. No přesto je to tak nějak rozchod, konec, další prázdno.

Neplánuji být smutná nad tím otevřeným místem ve mně, jsem šťastná za maličkosti, kterými se začíná zaplňovat, a zbylý prostor mi slouží ke snění o svém potenciálu.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s