A mně to nevadí,

protože
jsem jediná, kdo není přesvědčena,
že jediný způsob,
jak se dá spasit
svět a smysl života,
je bezcílné běhání po venku

protože
tady mám střešní okno a střechu k tomu,
baví mě jen tak ležet
a naslouchat
jemnosti kapek

protože
s obrovským hrnkem čaje po ruce
můžu nerušeně třídit knihovnu

protože
všechno není tak idiotsky sluncem zalité,
jasné, pozitivní, plné barev, zářivé a nadějeplné,
jako jindy

protože
je vesmír s mojí duší v souladu

prší

krásně tiše, klidně,
všechno potemnělo a zastavilo,
člověk konečně slyší vlastní duši,
všechno z něj padá,
prší.