Vytahuji čisté ručníky,
z nich dlouhé hnědé vlasy v kudrnách,
vlasy,
do kterých už sahat nebudu.

Šla jsem si pro ten víkendový pocit,
všechno čisté, voňavé,
nový začátek,
a lehko na duši.
Ale je mi na hovno.

Hraju si s vlasem v rukou,
jako smyslů zbavena,
jako před týdnem,
kdy jsem taky na jeden narazila.

Tohle mi tu zbylo,
z další velké lásky,
moje utrpením vyhloubené vrásky,
jeho nádherné vlásky,
něco už se konečně musí stát,
logicky.

Přece mě takhle netrénuješ,
abych zůstala sama.

Opuštěnej levej spisovatel.

Ani tu pravost mi neuznají,
bodejť,
vždyť nejsem nikde organizována.

Dvě bolesti
v jedné básni.