V posledních dnech, až měsících,
jsem se sama sebou
nebavila dvakrát,
ani jednou.

Ale dneska?

Lehce podnapilá
obsáhnu celý bar.
Konverzuji rozmarně o plánech,
hned zase se slzou v oku o lásce,
do toho sem tam najdu chvíli
urazit barmana.

Taky nemá chování,
sahá mi na roušku a říká,
s náhubkem vyhlížíš daleko přívětivěji.

Vyberu do klobouku na kapelu.
A na tu svoji bezostyšně balím kluka,
na špičku a kapelu,
špičkovou.

Barman je tu zase,
připraven zaútočit nekompromisně,
ječí na kluka,
braň si ji pořádně,
a on si mě kupodivu brání.

Jenže já si cestou domů
se slzou v oku
v srdci bráním tu svoji lásku,
vyslyšenou tak napůl,
takže v souhrnu vůbec.

Nebuď smutná,
jsi tak krásná,
říká Honza,
jako vždycky,
když mě chce uklidnit,
a je nad tím bezradnej.