Byla jsem pryč sotva pár dní,
jako by to sto let bylo.

A rovnou do Stromovky.
Šlechtovka se vyloupla krásně,
stromy, jako by o sto let povyrostly,
keře, jako by o sto let povyrostly,
tráva, jako by o sto let povyrostla,
na vodě mě fascinuje malý přívoz na hraní,
a šotolinou vysypané cestičky,
aby se nám nekurvily nožičky.

Do nich se mísí vzpomínky a pohnutí.
Jak jsme po nich,
každý z jiné strany,
nervózní,
jako když jsme byli malí,
přicházeli na první rande.

V jednu chvíli
míjím jednu dvojici,
dva kluky,
co přou se,
jak si vyfotí selfie,
s cigárem nebo bez cigára,
argument.
Je z něj cítit,
že se milují.

A tak si říkám,
jestli ti, co chodili kolem nás,
když jsme tu seděli,
já rozprostřená na jeho košili,
a do krve se hádali,
o Havla a o Bondyho,
jestli ti z nás taky cítili,
že se milujeme.

A pak si vzpomenu na Čapka,
jak tu po nocích lásku rozcházel,
v záhonech růží.
Místo aby s tou Olgou prostě byl,
idiot.
Stejně to dopadlo.

A tohle všechno já spletu dohromady,
hodinu procházejíc se parkem.