Bezmála čtvrt roku jsem nenapsala ani řádku. Nebylo to asi zrovna patrné, protože jsem prázdno využila na zveřejnění části básní, které ze mě vylétaly z největší lásky, největšího zklamání. Jen Maruška se občas ujistila, že jsou to věci minulosti, a jsem v pořádku. Sotva bych mohla nebýt, obklopena tak skvělými přáteli.

Nepsala jsem, protože jsem se na co nejdelší dobu chtěla vzdát všeho, co jsem, abych po Novém roce zjistila, jestli se k tomu chci vrátit.

Prosinec, měsíc osobní smrti, jsem tak značně protáhla, a můj život se pozvolna vrací na svoji cestu.

Už zase mám nespecifická, zato velká očekávání. A jsem frustrovaná, že se nedějí zázraky. A k tomu mě brzdí lehké nachlazení. Umím si ho navozovat vlastními nervy. Ale na procházku jsem si vyšla. A pěkně na ní promrzla. A půst jsem zahájila. A ten mi k neutěšenému fyzickému stavu přidává nový rozměr.