Tu procházku jsem schopna přiznat až dneska. Tedy na zimu přívětivé počasí, Stromovka plná lidí a vzpomínek, nic šokujícího.

Ale předtím jsem si chtěla změnit PIN na nové kartě. Chtěla jsem tam mít ten stejný, jako na předchozí, jen jsem ho zapomněla. Vydala jsem se tedy nejdřív k bankomatu. Pátrat v myšlenkách minulostí a vyťukávat čtyřčíslí za čtyřčíslím. A zapátrala jsem si tak, že mě to málem zabilo. Na ulici nevinný kluk s nevinnou holkou, ale já na dálku věřila, že je to ten, co mi dal poznat všechnu bolest světa. Ta se mi v tu chvíli zase nahrnula do těla. Stála jsem tam, na přechodu, a myslela, že se už v životě nepohnu. Ochromená bolestí a hlavně beznadějí. Půl roku jsem se hrabala v sobě a minulosti, abych se teď nikam nepohnula? Se zelenou jsem automaticky vystřelila za konfrontací, jen jsem po chvíli rozeznala, že neopodstatněně. Bohu díky, konfrontace by se asi skládala ze zoufalého pláče a puknutí srdce.

Už několikrát jsem myslela na to, jaký asi budou mít pocit ti, co se zaklínali příchodem nového roku. Až zjistí, že se tím nezměnilo vůbec nic. Tak to teď vím přesně.

A jde to ještě dál, nejen, že toho půl roku úsilí naprosto neodpovídá tomuhle výsledku. Pokřivila jsem si vnímání. Neustále se ohlížím, a nevidím, co mám před sebou. Já se budu mít vždycky z čeho vymotávat, zdá se.