Přijde mi, že žiju ve skleněné kostce. Že nemůžu do toho světa, co tak dobře vidím. Asi, že se mi v tomhle stavu nechce nikam. A hodně koukám z okna.

Přijde mi, že není nikdo, kdo by mě z ní chtěl vytáhnout. Ale pak mě z ní povytáhne Verča. Dost na to, abych měla širší rozhled. Vidím, kdo všechno mě vytahuje, a uklidním se.

A samozřejmě by to mohly být učebnicové projevy mé psychiky. Ale nepodceňujme hlad, přátelé. Tři dny se s úspěchem postím. Začíná ve mně hlodat přesvědčení, že až se zítra v kanclu najím, ze skleněné kostky se stane přinejmenším skleněná koule, ne-li prach.

Málem báseň a ještě tolik významů. Půst je fajn věc, pro lidi, co jsou na něj stavění. Přestože jsem jednou z nich, poznámka v diáři pro příští rok hovoří jasně. Na půst se vykašli. S přechodem z roku na rok už je toho tlaku na jednoho příliš. Poznámka druhá. Neprožívej tolik ambici prvních lednových dní, ušetříš si frustraci.

Šetřete si frustraci na dny nadcházející.