Verča mi napsala, že pracuje na obnově památníku padlých v Sudetech, kam se loni přestěhovala.

Ohromilo mě to. Zároveň mě napadlo, proč mě nikdy netrápilo nic podobného. Nic v tomto směru nedělám, nemám k tomu pnutí. Je tolik předmětů ve veřejném prostoru, tolik osobností a událostí, na které by bylo záhodno upozornit. Mám předpoklady takové věci dotáhnout do zdárného konce. Tak proč se nic takového dělat nechystám?

Odpověď mi naskočila až teď, po několika dnech. Možná spíš měsících, protože vím, že už to Verča zmínila dřív, jako svůj sen do budoucna.

Jsou lidé, kteří chtějí zasáhnout, vybudovat, otisknout, něco hmatatelného zanechat, trápí je scházení materiálních věcí. A pak jsou lidi, co chtějí pozorovat, popisovat, hodnotit, zneklidňovat, předestírat otázky.

Obě skupiny se potkávají v tom, že je trápí scházení duševní stránky. Trápí je zapomínání. A tady jsme se sešly i my dvě, každá jiného ranku, s jinou představou, a osobní potřebou, neskutečně vyvážené setkání dvou osobností, které mě už roky inspiruje, dodává mi sílu, a naplňuje mě vděkem.