Dnes jsem se zúčastnila přednášky Moniky Švec Sybolové. Umělecké dvojice v českém umění v 2. polovině 20. století. V Národní galerii Praha a u sebe doma současně.

Jednak se snažím alespoň něco vidět, a se dovědět, v téhle prazvláštní době. A potom jsem si říkala, že se nabízí, že další kluk, který mi přijde do cesty, bude zase umělec. A já už v tu chvíli můžu mít představu, nakolik se můžeme vzájemně ovlivňovat, do jaké míry spolupracovat.

Výklady uměleckých děl, a jejich fotky v prezentaci, jsou samozřejmě úplně něco jiného, než si je moci prohlížet v reálu, nechat je promlouvat k našemu citu a emocím. Ale baví mě to také neskutečně. Je to, jako kdyby mi někdo vykládal ty nejkrásnější sny, u kterých jsem ani nedoufala, že se dají snít.

Čistě prakticky vztahově je to jako v životě samém. Klíčem je potkat kvalitního vyrovnaného člověka. Jediná záruka toho, že můj osobní život, i mé psaní bude mít větší hodnotu vedle někoho, než mají, když jsem sama.

Umělecky se dá rozvíjet i ve větších skupinách lidí. Opět je tam, troufám si říct, snad i důležitější kvalita lidská, než schopnost umělecká. Do jedné takové skupiny mám možnost přímo nahlížet, a utvrzuji se v tom, že když kvalita jednotlivců a vztahů mezi nimi hapruje, i jejich umění je jaksi celé upatlané.