Od počátku roku mě provází dva pocity. Neklid a únava. Ode dneška to přestávám akceptovat. Začala jsem se ptát. A překvapilo mě, jak rychle a samozřejmě ze mě začaly létat naprosto upřímné a přiléhavé odpovědi.

Je mnohem jednodušší uzavřít si rok co končí. Obzvlášť, když byl takhle náročný, a k obvyklým překážkám zevnitř se přidaly i překážky vnější. Je jednodušší uzavřít si rok, ve kterém jsem obstála sama před sebou. Než začít rok nový. Se vším tím tlakem, že má být zase o něco naplněnější, že každým krokem ovlivňuji, co se mi stane, a každou chvilkou, kdy nikam nesměřuji, ho předem odsuzuji k prohře. S mojí povahou musím neustále pracovat s paradoxem, že jsem prvního vystřelila za svými představami a sny, ve zbytečně rychlém puntičkářském nasazení, jsem z toho neklidná a unavená. Ale nedaří se mi zastavit se, a odpočinout si, protože mě nezajímá, že dělám až moc, když můžu dělat ještě víc.

Nefungují mi vztahy. Kluci se se mnou rozchází ne zrovna hezky, zato jako na běžícím pásu. A já sama končím ne zrovna hezky, vyčerpaná a zoufalá, jako na běžícím pásu. Myslela jsem si, že se prostě nemám ráda. Googlila jsem si, co to je, mít se ráda, a byla zmatená. Tohle není můj problém, přesto se kolem toho intuitivně točím dál, když se snažím svůj vztah k sobě samé, a mé partnerské vztahy pojmenovat. A mám ji, naprosto upřímná odpověď, co mě z toho může dostat.

Jsem na sebe neuvěřitelně přísná. Dává to dokonalý smysl, mám se ráda, jen jsem na sebe přísná. Vlastně jsme asi všichni často nejpřísnější na ty, co máme nejvíc rádi. Na ty, ve kterých vidíme potenciál. Takže jsem přísná na sebe, a svého partnera, který by měl být mně rovnocenný, a především mně nejbližší člověk, na kterém mi záleží, a ve kterém vidím obrovský potenciál, jinak bych s ním logicky nebyla. A když jsem schopná svými nároky tak často zničit sama sebe, proč by se nemohlo stát, že jimi zničím člověka vedle sebe.

To je přesně to, co mě ohromilo, když mi Kuba řekl, že obecně ráda trpím. Moje láska k němu byla bezpodmínečná, ale na mně to viděl. A když mi Honza řekl, že si prostě pořád jedu svoji show. Na něj jsem byla nejtvrdší, konečně víme proč.

Mám pocit, že vím, jak se mají dělat věci správně, mám přesný scénář pro každou situaci, ničím kvůli tomu sebe a své vztahy, až to došlo do stádia, kdy jsem se musela začít ptát sama sebe. A teď budu muset udělat něco s odpověďmi. Budu muset nechat volně dýchat sebe i ostatní. Nic mi nezní nedosažitelněji. Na druhou stranu, po všem, co jsem si prošla, nejít do práce, když to necítím, a dohnat ji v průběhu týdne, nechat vlhký ručním na posteli, kde ho odložil, místo abych ho dala na sušák a rozhodla při tom, že nejdřív vyzvedneme kombo, se kterým se stavíme u něj, protože ho přece nechce tahat ke mně do čtvrtýho bez výtahu, a tím směrem pak vyrazíme na výlet, to mi nezní zrovna jako raketová věda.