Koupila jsem si nový itelefon. Nepochybovala jsem, že mi bude dělat radost, protože mě bude spolehlivě provázet na mých cestách, čehož ten dosluhující nebyl schopen.

Ale když jsem se pustila do nastavování, kterým jsem zabila značnou část víkendu, pochopila jsem, že mi bude poskytovat radost až někdy v budoucnu.

Ne, že by mě netěšilo, že jsem si věci do poslední fotky a poznámky zvládla převést, a ještě pak všem nadšeně vypravovala, jaký jsem hacker. Že mi to řeklo, jestli chceš starý telefon přehrát na nový, přilož je k sobě. A já je takhle vzala, a ono se to takhle během dvou minut tady objevilo.

Samozřejmě jsem na sebe pyšná, že jsem si sama bez pomoci zvládla bez ipočítače nainstalovat itunes a uložit si vlastní hudbu v rozumné formě. Jak jsem zjistila, nejsou to úplně samozřejmé schopnosti. Ale nejsou to ani schopnosti, které mě baví uplatňovat a rozvíjet. Na klidu mi nepřidávají, a do mého tvůrčího nastavení se nehodí.

Budoucnost iradosti tu ale byla dřív, než jsem čekala. V krabičce byl kabel do ipočítače, který, jak už jsem zmínila, nemám. Zato v ní nebyla usb nabíječka a sluchátka. Otrávená jsem se doma večer smiřovala s tím, že to musím nakoupit za těžký peníze, když je dal bývalý kolega na marketplace za pár korun. Hned jsem po tom skočila, a dnes si je vyzvedla.

Napůl sněžilo, napůl pršelo, zima jako blázen, tma. Já mrzla v předstihu na Rajské zahradě, protože jsem měla tak blbej den, že jsem nechtěla riskovat, že se pokazí ještě cokoliv dalšího. V hlavě pochybnosti. Co když to setkání po letech vyzní hrozně trapně.

Ale když jsem Vadyma uviděla, pochybnosti se proměnily v ultimátní štěstí, a dlouhé objetí doprovázené provoláním, jak strašně ráda ho vidím. Téměř hodinu jsme tam spolu mrzli v družném hovoru plném smíchu. Neskutečně mě to setkání pozvedlo na duchu. Uvědomila jsem si, jakou sílu má obyčejné upřímné lidské objetí. Co všechno bych si měla správně kompenzovat v téhle sterilní době dodržování odstupu od života. Jak ultra nenáročná bych na sebe měla začít být.