Klasická já. Leden v prdeli, já teprve podruhé cvičím jógu. No, cvičím. Válím se nekontrolovaně po podlaze jako hovnivál a funím námahou. Z plánů, jak si dám nejdřív tu na bolavá záda, a potom tu proti stresu, zbyl pocit, že už přes první lekci se nemůžu přenést živá. Všechno je špatně, a já jsem selhání samo.

Já, jak bych chtěla jednou klasiky vypadat. Rok sotva začal, a já už do něj zařadila snahu o větší rovnováhu své psychické a fyzické stránky. Líp jím, nepiju alkohol, sladký věci, krom džusu, i ten jsem hodně omezila, a dokonce jsem se začala hýbat, já. Poprvé to vypadá, že pohyb dostal opravdu šanci zakořenit v mém životě. Vytáhnout jednou týdně jógamatku, mi nezpůsobuje ataky paniky, že nemám čas na podstatné věci, jako je vzdělávání se a tvoření. Jako mě to přepadlo vždycky, když jsem si dva dny v týdnu odstřelila tím, že jsem někam docházela. Už teď jsem cvičila dvakrát víc, než loni. A i když to byl v obou případech tristní výkon, podruhé, bez ohledu na to, jak jsem musela vypadat, jsem cítila podstatné zlepšení. Bavilo mě to, občas jsem se dobře nadechla, a opravdu si napravila záda.

Józe se můžu začít pozvolna věnovat, no moje reálné problémy jsou evidentně pořád na svém místě. Leden v prdeli, a sotva začíná rok s podtitulem nech volně dýchat.