Vzbudila jsem se agresivní. A protože jsem s tím nemohla nic udělat, rozhodla jsem se toho využít. Upomenula jsem sazbu mojí první sbírky. Delší dobu se mi do toho nechtělo.

Později přes den mě sice agrese neopouštěla, ale už jsem ji ovládala, a bavila se jí.

Verče jsem napsala svá rozhodnutí, která jsem v rámci agrese učinila. Něco ve smyslu, že budu přísná na ty, co si to zaslouží, ne na sebe, a na vážnosti jsem tomu dodala pár sprostými slovy.

Jirka měl zrovna jako na potvoru narozeniny. Delší dobu se s ním nebavím. On o tom nemá ponětí, především proto, že je to chlap. A potom taky, protože se to neprojevuje zase tak odlišně od doby, kdy jsem se s ním bavila, protože to nechci. Je to hodnej kluk, mám ho ráda, a dal dohromady ty moje kluky, což je takový náš soukromý vtípek. Jen jsem myslela, že my dva jsme kamarádi, že jsem mu o tom, jak to bylo s Honzou za ty roky řekla dost, že ví o mně dost. Obojího dost na to, aby si ze mě dělal srandu. Byť jsem si o tom s nimi psala, a chtěla přijmout Jirkův pohled, který pro mě vytvořil, že mám být ráda, že na mě aspoň myslí, a mají o mně potřebu mluvit, když nejsem s nimi, nepodařilo se mi to. Je to už kolik dní, a mně je z toho pořád spíš smutno. Asi to celé změnilo můj zvyk, být vždycky neskutečně chápající a tolerující. Už nechci přecházet chování lidí, u kterých mně neprojdou ani kraviny, co si o mně sami navymýšlí.

Paliárka pro mě skončila ve chvíli, kdy se tam začaly psát seznamy lidí, kteří v daný den můžou přijít. Opatření, které se neujalo ani v běžných restauracích za mě nemá co dělat v takovém prostředí. Neplánuji si dopředu, jestli budu mít náladu jít na jedno, a nechci vědět, s kým se potkám na baru. Jirku jsem ale neviděla tak dlouho, že jsem neměla problém se výjimečně zapsat, a věděla jsem, že tam bude Honza, kterého jsem taky chtěla vidět, kvůli sobě a kvůli mé sbírce. Ale Jirka mi ve výsledku nedal vědět, jestli tam opravdu jde, tak jsem to nechala plavat.

Měli ale potřebu se mi pochlubit, že se tam potkali a mluvili o mně. Tak jsem začala zjišťovat, o čem konkrétně, když mě rok neviděli, měsíce jsem nepsala. Psala jsem si sice s Honzou, ale nevzpomínám si, že by se kdy zajímal o cokoliv jiného, než o sebe. Proč taky, když si umí od začátku sám nejlíp vybájit, kdo jsem, podle toho, jak se mu to zrovna hodí. No a dověděla jsem se, že snaha být tu pro Honzu, i přesto, že mám co dělat sama se sebou, navíc v situaci, kdy já se otevřu s tím, že ho mám pořád ráda, a on mě bude zase jen urážet, byla zhodnocena úsměškem, že jsem teď odborník na pocity umělců. A hrozně se bavili nad tím, že se tam stejně beztak objevím, i když nejsem na seznamu. Jak si to přebrat. Mám v živé paměti, jak jsem byla půl roku nemocná po té, co jsem bez oddechu, bez spánku vymetla každý koncert, film, vernisáž, křest, festival, protože jsem chtěla dát najevo svou podporu, protože mě bavilo potkávat tyhle lidi a objevovat jejich umění. Na valnou většinu z těchto veřejně přístupných akcí jsem navíc byla osobně pozvána lidmi, kteří to snad vnímají stejně, a doufám, že jsou rádi v mojí přítomnosti. Jak si to přebrat. Přestřelili, nevypadá to, že to přestane bolet, a ta bolest určuje rozhodnutí, že tohle už neprojde.

Ale ta sbírka bude, a bude skvělá, přestože složená z mých básní, protože složená člověkem s neskutečným citem. Pro umění, s citem pro ty, co si to zaslouží, je na tom chlapec bledě.