Poprvé od svátků mám v Praze hotovo. Původně jsem sobotu chtěla mít úplně klidnou, abych mohla vzpomínat, připravit se, aspoň se podívat na pohřeb, a vydat se na následné rozloučení se Sváťou. Ale protože to se muselo posunout pro vývoj pandemické situace u nás, jsem u našich na venkově.

První pozitivní informace. Jezdím sem teď často. A na delší časové úseky, protože si tady odpočinu a uklidním myšlenky při dlouhých procházkách. A taky s rodiči mám teď asi nejlepší vztahy, jaké jsem kdy měla. Nezapomínám, to nikdy u nikoho, ale odpouštím, a mám ráda tu oboustrannou snahu, a ty společné okamžiky, co přináší.

I tady na Sváťu myslím. Vlastně na něj myslím často. Jsem vděčná za to, že jsem se kolem něj mohla mihnout, a dělám všechno pro to, abych tuhle výsadu za života splatila. Tím, že budu pořádný člověk, budu dělat věci, za které bych se ani před ním nemusela stydět. I když vedle něj měl člověk pocit, že se nemusí stydět za nic, že on chápe a toleruje. Dojala mě už Bobešova písnička, na kterou jsem dnes na fb narazila. Obřad mě rozbrečel a rozesmál, a teď už jen čekám, kdy se budeme moct sejít všichni na obrovském festivalu, který bude patřit jen jemu. Říkala jsem si, že proto, že by měl radost. Teď si myslím, že proto, že to potřebujeme, že Sváťu pořád potřebujeme.