Po delší době, co jsme se neměly možnost vídat, kvůli souběhu nejrůznějších okolností, pomalu zavádíme s Maruškou krásné společné neděle. Maruška vždycky uvaří výborný oběd, u kterého s námi zasednou i Marek s Liliankou. V neskutečné pohodě se zasmějeme nad vším, co život přináší, a my potom s holkama vyrazíme na kafe a dlouhou procházku, kterou my s Maruškou propovídáme, a Lilianka prospí, aby měla po návratu energii dát si s námi něco dobrého k čaji, a předvést nám všechny ty úžasné hračky. Žádný div, že z takových návštěv odjíždím vždycky klidná, navíc s pocitem, že jde založit rodinu, jakou si představuji. Jde vychovávat dítě tak, aby z něj vyrostla úžasná osobnost. Lilianka je ostatně úžasná, ještě ani nevyrostla. Včera se chtěla mazlit, když jsem ji chovala, hladila mě po tvářích a smála se, a byla tak neskutečně cute.

Společně strávený čas mě hřál ještě, když jsem ve Slatině čekala na autobus. Pozdě tam jezdí často, takže patnáct minut jsem byla klidná. Potom jsem si začala myslet, že jsem úplně blbá, a celé jsem to popletla, a po čtyřiceti minutách jsem si začala řešit Uber, když přede mnou zastavil autobus. Řidič se omlouval, že mu autobus vypověděl službu, a musel čekat na další. No já to odmávla s tím, že zase taková zima není, že jsem hlavně ráda, že nejsem debil, a byla jsem včas, kde jsem být měla. Dostala jsem zpožděnku, kterou jsem doma rodičům okamžitě ukázala, takže i tu večeři jsem nakonec dostala, a všechno dobře dopadlo. Tady se pořád něco děje.