Nedávno mi přistál první negativní komentář na blogu. Ve zkratce.

Víte prd, vymýšlíte si blbosti, trpíte bájnou lhavostí, lžete.

Co k tomu dodat. Z části chápu, přečetla jsem si článek, ke kterému komentář náležel, a byly to moje osobní, znalostmi nepodložené pocitové bláboly, a byla to taky roky stará záležitost. Na stranu druhou a především, já se nestavím do pozice historika, recenzenta nebo kritika. Já se od začátku do konce snažím psát svoji výpověď. Zachytit svůj vývoj, ze kterého vyjmout jeden článek, a na jeho základě hodnotit mé vlastnosti a vědomosti, je neskutečná debilita. Píšu o sobě, ať zrovna píšu o čemkoliv, a koho nezajímá, o co se snažím, nechápe to, nemá mě co urážet.

Na základě tohoto komentáře jsem si uvědomila, že svoje názory snad měním rychleji, než si je vůbec stačím utvářet. Ale už vím, že co není pro mě problém, na to se mé pocity nezaměří.

Byla jsem neustále v Praze, nedala bez ní ránu. Chodila jsem do práce, potom jsem běhala po koncertech, talk shows, divadlech a galeriích. O víkendech četla jednu knížku za druhou. A psala o tom. Nespala, pokud jsem to chtěla všechno stíhat. Ano, valná většina lidí kolem mě mi sem tam lezla na nervy, nerozuměli jsme si. Teď mám spousty volného času, lehce jsem se přesunula na venkov, chodím na dlouhé procházky, desítky hodin prosedím u Netflixu, co jsem si pořídila. Takže jsem klidnější, a mám k lidem kolem sebe blíž. Mám lepší vztahy s rodinou, dnes jsem si užila krásnou procházku s Ivčou a Apolenkou. Znamená to, že vím prd a trpím bájnou lhavostí?

Ne, pořád nemám pocit, že se mám za co omlouvat. Dělám chyby, třeba ubližuji i lidem, kteří nejsou dost silní sami o sobě, a je pro ně důležité, aby mě měli prokouknutou, a pořád na jednom místě. Ale pro mě je posun život. Chci se dál učit z umění a kultury, od lidí, kterými se v danou chvíli potřebuji obklopovat, chci ten běh života zaznamenávat, a nechci se zpovídat z toho, že jsem si před lety myslela něco jiného, než dnes žiju.