Posledních pár dní byla tma a pršelo a sněžilo. A já byla tak hluboce smutná, a do toho pocitu se zamilovala. A taky jsem odvedla spoustu práce.

Takže jsem měla pocit, že si zasloužím klidný víkend. A cítila se podvedená, když jsem musela ráno vstávat. Pršelo a fučelo přesně těch pár minut, co jsem byla na cestě do nemocnice. Sněhová vánice se strhla přesně na těch pár minut, co jsem se vracela z nemocnice. Ale nějak mě to nevyhodilo z konceptu.

Když jsem si řekla, že na sebe musím přestat být přísná, byla jsem z toho nešťastná. Představovala si, jak neskutečně těžké to pro mě bude. Ale jen jsem se do toho pustila, zjistila jsem, že na sebe dávno tak přísná nejsem, že toho nedělám zdaleka tolik, co dřív. U spousty věcí jsem přišla na to, že jsou prostě zbytečné. Spousta je teď zakázaná.

Úplně tak stačilo přestat se negativně hodnotit. Dopřát si volnost. A když je nejhůř, vypočítám si, co všechno jsem za ten proflákaný den zvládla, a poplácám se po zádech, že to byla spousta dobře zacílené práce, která mě přiblížila k mým praktickým snům.

A až budu jednoho krásného dne vypočítávat, a nevypočítám zhola nic, jsem si jistá, že se zasměju, a pogratuluju si. Že už se mi naprosto nebude chtít vracet do kůže věčně nespokojeného loosera, když jsem šťastně úspěšná osobnost. Vypadá to jako dlouhá náročná cesta, ve skutečnosti je to úhel pohledu, který se dá změnit během vteřiny. A to kdykoliv si skočí zase zpět tam, kde to zná.