Někdy dny plynou lehce, a spíš nám pomáhají v života běhu. Jindy chceme lehce plynout my, ale okolnosti nám to nedovolí, brzdí nás, uzemňují.

Takové to ráno, do kterého se probudíte, a všechno má odsýpat v nějakém řádu. Ale všechno vám začne padat z rukou, a neúměrně dlouho trvá. Takové to ráno, kdy vás chlap nepustí do tramvaje s lehkou úklonou a pokynutím, byť na ni čekal, když vy jste teprve přicházela. Ale přiběhne na poslední chvíli, a nekompromisně se před vás nacpe. Takové to ráno, kdy v kanceláři zjistíte, že budete celý den řešit jen samé problémy, a až z ní vylezete, bude pršet. Tak taková rána si teď u mě podávají dveře. A doplňují je takové dny.

Volám na gynekologii, protože mě buzerují, že jednou za rok tam chodit nestačí, když beru antikoncepci. Že musím chodit jednou za půl roku. Sestra nasadí tón, ty jsi ale idiot, a oznámí mi, že to je ale brzo, že jsem byla na kontrole před půl rokem. Řeknu jí, že to je přesně, co po mně opakovaně chtěli, a dostávám termín z milosti. Položím telefon, vychrlím pár sprostých slov, a protože mi to nijak neuleví, volám zpátky, abych termín zrušila. Několikrát se dovídám, že se už týden neordinuje, a tři dny ještě nebude. Na telefonu, na který jsem se před sotva deseti minutami dovolala. Písemně a vzhledem k okolnostem zbytečně slušně kontrolu ruším. Nemám komplikace, září bude stačit. Prý OK, zrušeno.

Doháním čtení loňských Revolver Revue. Irská básnířka tam vysvětluje, že kdo říká, že k němu přichází samy, že nepíše, ale zapisuje, lže. Takových básní přijde prý pár na začátku. Neskutečně se naseru, mám hotové tři sbírky, a nikdy jsem nepsala jinak. Pak si přečtu její vydřené, umělé a těžkopádné verše, a začne mi jí být líto.

Dívám se na divadelní představení Hadry, kosti, kůže. A protože je opravdu silné, ale já nejsem psychicky připravená, důstojně oblečená, v přímém kontaktu s herci ani s ostatními lidmi v hledišti, vysává to ze mě veškerou energii. Co energie musí stát sehrát představení bez diváků si neumím a nechci představovat.

A konečně začínám psát snář, a trhám ho na kusy. Nemá smysl shrnout dva dny, kdy se vedle uzemňování nic zásadního nedělo.

Ale najednou je o čem. O tom zlomu, co se dostaví vždycky. Je jen potřeba na něj čekat, ideálně s pobaveným úsměvem na rtu, aby měl člověk pocit, že je vážně hustej, když se to zlomí.

Nojo, dohnala jsem, co jsem kvůli úbytku energie a zmatenému počínání nestíhala. Chlapi mě pustili do všech myslitelných dveří, a taky na přechodech mi zastavovali. Sračky v práci jsem úspěšně odbavila. A konečně i ten článek jsem vyndala z koše. A jako holoubek zrno od popele, jsem jeho části oddělila od vyčesaných nazrzlých vlasů. A poskládala ho v jeden kus, abych z něj použila začátek.

Hlavní je, se neposrat. A při čekání na zlom si nepodlomit kosti ani důstojnost.