Posledních pár dní mám nějakou melancholickou, to když je to dobrý. Úzkostnou a bolestýnskou, to když je to horší. Ale jak se tak doma bavíme, není to jen můj problém. Naopak poslední dobou jsem v překvapivě zdravé psychické kondici. Už mám jen ty klasické depky, co všichni okolo.

Ráno jsem si zapekla snídani, uvařila si čaj, zachumlala se do županu, otevřela okno, a dlouho pozorovala, jak prší. Nic mě nenapadlo.

Odpoledne jsem se podívala na Vyrozumění. Přemýšlela jsem, jestli znám dalšího autora, jehož hry jsou jedna jako druhá. Na nikoho jsem nepřišla. A ty hry miluju do jedné.

Večer se déšť proměnil v takové ty krásné obrovské sněhové vločky, co se k zemi snáší nepřirozeně pomalu. A já myslela na to, jak jsem si vždycky byla jistá, že v zimě lidi umírají, protože už nedokážou překonat tu náročnou dobu do prvních jarních dní, že už na to nemají sílu. Bylo mi to líto. Ale teď si říkám, že v zimě umírají, protože je to svým způsobem klidné, čisté období, ve kterém máme prostor si v tichosti všechno uspořádat a uzavřít. A to mě uklidňuje.