Dlouho, předlouho jsou mé dny pevně usazené do jistých mantinelů. Tak nějak umím odhadnout, jak se budou odvíjet, v jakých odstínech nálad se v nich můžu pohybovat.

A najednou přišla Terezka, pozvala mě na návštěvu do nového domu, který si s Markem pořídili, a mé mantinely tím posunula. V práci jsme za poslední rok moc nepobyli nikdo, takže je to pro mě jako navazovat na přátelství, které nám někdo vzal a schoval, a ono se teď samo zase objevilo. Najednou jsem se mohla těšit na něco zvláštního. Plánovat, čím jim udělám radost. A po té, co mi Terka napsala, že u nich můžu spát, tak i řešit, jak do kanclu odvezu věci na noc u přátel, a věci na týden u našich, kam jsem měla hned další den odjet, a kam jsem potřebovala věci naprosto odlišné. Všechno jsem to zvládla, a po práci jsme vyrazily.

Silnice pokryté ledovkou mi poskytly dost času užít si výhledy z oken. Všechny ty starobylé domky, velkolepé kostely, zámek, nad nímž jsme si postály, než nám připraví pizzu. A potom Káraný. Vesnice, ze které už silnice nevede. Kolem té, která tu končí, rozlehlé zahrady plné stromů, až za nimi krásné vily. Všechno tak uspořádané, udělalo to na mě dojem. Stejný jako obrovský kocour impozantní srsti, který se prochází po neméně impozantním domě. Já si na dobré architektuře ulítávám, a tady je na čem. Ty otevřené prostory a působivá schodiště. Terka s Markem dům navíc vkusně zařizují, a ta knihovna, co tam zůstala po předchozí majitelce, totální srdcovka. Stejně jako Terky drhaná výzdoba. Na té jsem mohla oči nechat. Navíc mi automaticky přináší vzpomínky na babičku a prababičku.

Ten dům vůbec vyvolává otázky, je inspirativní. Člověk začne automaticky přemýšlet, jací asi byli lidé, co ho stavěli, jak v něm žili, a proč kolem nových majitelů hrdě našlapuje kocour těch předešlých. O tom všem jsem si uvažovala, než jsem usnula. Světlo z chodby nahoře mi dům lehce osvětlovalo, já ležela zachumlaná na sedačce pod knihovnou, i doma spím pod knihovnou, důvěrný pocit. V krbu hořelo poleno, vydávalo příjemné teplo, za prosklenou stěnou spousta sněhu a pár stupňů mínus. Ten dům mě na chvíli úplně odpoutal od mého příběhu, což mi poskytlo obrovskou úlevu.

Příjemnému usínání předcházel příjemný večer ve společnosti Terky a Marka. Probrali jsme práci na sobě, v té jsme všichni tři už urazili kus cesty, vztahy, práci jako takovou, plány na víkend, umění, a já toho teda nakecala, jako nikdy. Terku překvapilo, že Marek nesáhl po telefonu, neodešel do pracovny, a vydržel mě poslouchat. O mých vztazích, o mém psaní, a undergroundu. Takže dnešní snář má jasné věnování. Pro znovuobjevenou Terezku s díky, že se o mě tak hezky starala, a pro Marka, s díky, že mě přežil. Neobyčejný zážitek v téhle neobyčejné době.