V klidu jsem si připravila snídani a pokecala s taťkou. Poflákala práci, vysála a setřela si u sebe prach. Po obědě jsem nazula sněhule. Díky bohu, tedy díky Baťovi. V pondělí napadl sníh. Už jen silničáři to podcenili víc, než já. Moje zimní boty byly tristní, mrzly mi v nich nohy, byly ošoupané, protože letité. Objednala jsem dvoje nové hned, jak jsem se doklouzala do kanclu.

Baťovi bylo líto, že mi je asi doručí později, než jsem zvyklá, protože má poloviční ceny a násobné prodeje. Ale za chvíli už byla moje objednávka zkompletována a do dvou dnů jsem dělala unpacking. Už jsem zmiňovala, že mám pro tuhle firmu, a především pro jejího neskutečně schopného, přímého zakladatele slabost? Že jsem si kolem něj dělala Prvorepublikovou, pak se rozhodla nechat ji u ledu a pracovat přímo pro firmu? Zatím jsem nějak nedokázala opustit tu současnou, po těch letech co pro ni pracuji, obdobnou srdcovku. A tak se z Bati stala firma, ve které budu pracovat, až nebudu pracovat u nás. Každopádně jsem si vychodila Baťa akademii. A ano, zmiňovala jsem to velmi podrobně v čase, kdy jsem se tím zabývala, v jiném čase.

Já tedy zjistila, že sněhule si možná rozumí se sněhem, ale ne s ledovkou, takže jsem to posichrovala nesmeky, a vyrazila na obvyklou tříhodinovou procházku. Vždycky si na ní vyčistím hlavu.

Teď už ležím a píšu, a sleduju u toho seriál, a láduju se brambůrky, které mi přivezl brácha. Nevím, proč se tady tak cpu. A nevím, proč dělám vždycky víc věcí naráz. Prý se po multitaskingu blbne. Takže už jen pár posledních produktivních dní mě dělí od úlevy, po které občas volám. Když se odcizuji těm, co nevědí, ale zdaleka se nepřibližuji těm, co vědí.