Z domu k Terezce a Markovi, od nich k našim. Návštěvy, procházky, práce, pořádání věcí a pocitů. Nějak moc jsem se přesouvala, přemisťovala věci sem a tam, nakupovala nové. Dary předávala, a dary dostávala. Unavilo mě to neskutečně.

Taky jsem psala snáře. Snaha o upřímnost mě vždycky vyždímá beze zbytku. Jako by to nestačilo, po dlouhé době mi na mysli vytanulo, že bych zase psala básně. Od Marušky jsem už před časem dostala některé sbírky Pavla Zajíčka. Odložila jsem je, protože právě nad jeho básněmi jsem před lety pochopila, jak se píše poesie. A bylo mi jasný, že jen přičichnu k návodu, začne se mi zase sama od sebe v hlavě skládat.

A tak jsem cestou vlakem z toho blázince četla a prokládala psaním. První věci čtvrté sbírky, kdyby mi to někdo přede dvěma roky řekl.

Pointa dneška? Stejnej blázinec mě čeká ještě pár dní v Praze, a já jsem vyčerpaná.