Na dnešek se mi zdál zvláštní sen. Honza si našel další slečnu v pořadí. Jezdili spolu na kole, poskytovali u toho rozhovor, jak jsou šťastní. A šťastně vypadli. Jmenovala se taky Zuzka, byla starší, krásná a z Jevan.

Zvláštní byly i moje reakce a pocity.

V tom snu jsem to celé pozorovala zvenčí, naprosto zoufalá, ubolená jsem se s ní porovnávala, a cítila se jako míň, než nic.

Úzko mi bylo ještě, když jsem se probírala. Ale když mé myšlení přišlo k sobě, najednou jsem věděla. Že ten kluk nemá předpoklady pro to, aby s ním byl někdo šťastný, nebo s ním byl vůbec. I kdyby se tak stalo, přála bych mu to. Chci ho jednoho krásnýho dne vidět šťastnýho, a už mi nepřijde, že to musí být nutně v souvislosti se mnou. Ale hlavně mě překvapilo, že jsem se měla podvědomě potřebu s někým porovnávat. To se mi v reálu naposledy dělo u holek Kuby M. V době, kdy jsem neměla jasno v tom, kdo jsem a co chci. A vracet se k tomu byť jen ve snech, mi přijde víc, než zbytečné.

Tak to jsou věci, co mě zaměstnávají po ránu. Za méně závitů šla bych světa kraj.