čtvrtek 25. února 2021

Dnes se mi ozval Kuba M. Máme spolu svá období. Taková, kdy se snažíme neohrabaně navázat na přátelství, které jsme si doslova vydupali z neporozumění snad dekádu zpátky. On se nemění, já až moc. Jsem nervózní z toho, že se v něm odrážím, jaká jsem byla, a už nikdy nebudu. Nechci. Hrozně si pak hlídám svoje, a jemu co chvíli přiletí, aniž by byl schopný identifikovat odkud. Frustruje ho to, proto následují další naše období, kdy se dohodneme, že už to opravdu nemá cenu, že je pro něj horší se se mnou vídat, než nevídat. A zmizíme si navzájem ze života.

Já to překvapivě respektuji, a byť na něj občas myslím, nepromítám to do akce. Což je u mě na pováženou, protože jsem ten člověk, co neopouští vztahy snadno. A je schopný si několikrát v průběhu přespříliš dlouhého času ověřit, jestli už s tím, jak se to posralo, nejde nic udělat, jestli tam není něco, co zůstalo nevydiskutováno.

A on se ještě překvapivěji vždycky po čase ozve. Já neopouštím vztahy snadno, ale mě lidé občas opouštějí se záviděníhodnou lehkostí. On je pro mě naprosto nečitelnej, já jsem díky tomu a problémům se sebevědomím udělala za ty roky spousty chyb, na základě kterých jsem nečitelnou pro něj. A tak dělá věci, které mě vytáčí, a já ho tepu, což on neunáší. Přesto žádná záviděníhodná lehkost, všechny ty roky.

Poslední dobou moc nespím, takže jsem se ráno vypravila brzy z domu s náručí oblečení na Červený kříž. Před cestou do práce jsem se tak procházela Holešovicemi, když mi začaly chodit zprávy, a já nevěřila vlastním očím, byly mezi nimi i ty od Kuby. Poskočila bych si, být sportovně založená, a bylo mi až trapně, myslela jsem, že každý vidí, jak jsem se rozzářila štěstím. S Kristovými lety za zády mi zpráva od kluka přišla jako nepatřičný důvod k takové proměně.

Strašně jsem se snažila neusmívat pokaždé, kdy jsem brala v kanclu do ruky telefon. A hlava mi jela naplno, bude se chtít vidět, nebo mi vážně chtěl jen napsat, že si vzpomněl? Kamarádili jsme spolu nebo chodili? Chceme spolu chodit nebo kamarádit?

Ať tak či onak, jedno vím jistě. I moje poslední mindráky, které byly provázané s ním, jsou už v místě odkud není návratu, a to buď pomůže, nebo ukáže, že už nepomůže nic.

Večer jsem se dívala na Planetu Česko. Po tom haló tehdy, s plakátem do každé rodiny, jsem čekala, že se budu dojímat, jaké štěstí máme, že tu žijeme. Pták v keři u Lídlu a sysel na sídláku v Bolce? Jsme v místě, odkud není návratu, přátelé. Přiznám se, že karanténa mě doma vždycky neudrží, no tenhle biják tedy zaručeně. V mezi před barákem mám o pár miliard hadů víc, než mají naproti v zoo. Nevylezu nikdy více.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s