Dnes bylo opravdu krásně. Venku i v mém nitru. Šli jsme se projít s Kubou M. do Stromovky. Zaplesala jsem, že ji navrhl, abych ji nakonec vůbec nevnímala. Pamatuji si, že jsme se na dvou místech zasekli, protože jsme se každý rozeběhl jiným směrem. Ze které strany ji projdeme, jsem rozhodla já, jak daleko půjdeme Kuba. A pamatuji si první sněženky, které jsem letos viděla, a zrzavou veverku v koruně stromu. Ale to je celé, dál jsem vnímala jen toho kluka, co mi říká, na co se mě ptá, a bylo mi blaze. Nemyslela jsem na to, co bylo, bude, nezkoumala jsem znaky ničeho, prostě jen poslouchala a reagovala, procházela.

Bylo mi krásně a strašně smutno zároveň, když jsem přišla domů. Uvědomila jsem si, že se mi povedlo být chvíli naprosto přítomnou, a to mě zmátlo. Nezkoumala jsem své pocity, co tohle krátké setkání znamená, jestli je to definitivní konec nebo začátek. Sedla jsem si v kuchyni do křesla, a chtěla si to začít rozebírat, ale pak jsem si řekla, kolikrát jsem se vlastně dobrala v myšlenkách reálných konců. Nechám to pro jednou plavat a uvidím, kam to povede. Holkám jsem napsala, že procházka byla fajn, že je to srovnanej chytrej kluk. A jako chytrá srovnaná holka jsem šla na dobrodružství s psychedeliky. Koukat, byť jsem se poslední dobou převelice zlepšila, nikdy bych svoji psyché takhle nepokoušela. Taky není důvod, popisy stavů se shodují s těmi, co já si navozovala i bez drog, vlastní myslí, utrápení amatéři.