Vzbudila jsem se, a začala všechno pozorovat přes ostré jarní slunce. Nedostala jsem na výběr, nebylo před ním úniku. Ale já stejně nemám ve zvyku před čímkoliv utíkat. Čas najednou nebyl, ale já se dívala na své nohy, a bylo mi jasné, že času už bylo až dost, že stárnu.

Dívala jsem se kolem sebe, všude prach, a povlečení bylo v původním stavu taky bělejší. Všechno jaksi zašlý a bez života. Samozřejmě mě napadlo, že vstanu a prostě uklidím. Ale někdy jednoduchý řešení nejsou řešení. Uklidím si tady, až přijedu na Velikonoce. Budu mít spoustu času, a budu moct vyprat a všechno usušit na slunci během pár hodin. Zatím se to tu motá kolem nuly, venku i uvnitř mě. Jsem stará, a na předstírání a rychlý řešení už nemám sílu.

Trochu jsem se toho lekla, trochu mě to znechutilo a znejistělo. Ale pak se dostavily ty správné pocity. Jako že já se mám pořád stejně ráda, a nikdo další mě nedokázal mít rád dost, ani když jsem byla nejmladší na celém světě. Taky nadhled, že všechno stavím na tom, že jsem toho už hodně prožila, naučila se, a nebylo by přece fér, kdyby to na mně nebylo i vidět.

Pár hodin jednoduché práce z domu rodičů, procházka s kamarádkou a její dcerkou, zavolat babi, co jsem si ji adoptovala. Psát a koukat na filmy. Mezi tím si v pravidelných intervalech sejít na jídlo. To je na stárnutí nejlepší, spousta zkušeností, jak to zařídit, abyste se nepředřeli, a na každém dni toho bylo spoustu hezkého.

No stejně jsem to raději zakončila nákupem nové přírodní kosmetiky. Smíření by nemělo chodit ruku v ruce s rezignací. A nákupy se vždycky dají hodit na tíživé životní momenty.