Prostě jsem se potřebovala celý den dívat na tu americkou reality show o hledání pravého protějšku, a u toho si přemýšlet.

Znovu jsem přišla na to, že o těchto věcech přemýšlím až moc, že nemá smysl rozpitvat každou blbost, co ten druhý udělá, každý svůj pocit z něj, ve snaze odhadnout, jestli je to na celý život.

Celý život je sakra nespecifikovaná záhadná veličina, složená z ničeho, než samých proměnných.

A spravedlivě jsem se rozčílila nad všemi odsudky lidí, kteří se sami nemůžou do života dostat přes všechen ten bordel na vlastním prahu.

Vždycky budu svět vidět lepší a nadějnější, než ve skutečnosti je. Vždycky budu chlapy kolem sebe omlouvat a chápat, protože jim umím přimalovat pestrobarevné pláště. Vždycky mě to bude bolet a srážet na místa, ze kterých je těžké se vracet.

Ale nikdy s tím nepřestanu, protože mám na to s tím nepřestat. Moje super power. Moje schopnost se do nich zamilovávat zase a znovu, zklamávat se, a zase odpouštět a nabízet šance. Ptát se sama sebe, jak je možné, že umím třetího milovat víc, než sebe samu, a druhý den chtít dát svět za to, abychom se k sobě vrátili s prvním. Jak si můžu najít druhého, abych se dostala z prvního, a když tohle odmítne hrát, uvědomit si, že jsem nikdy neztratila víc. A poslat někam prvního, který si zatím zpracoval své nejistoty.

Všichni se v tom plácáme, ubližujeme si, nechápeme se, neseme si toho z minulosti kolikrát víc, než únosné jest. Ale nikdy si neubližujeme záměrně, všichni máme hodnotu a nikdo se neponižujeme, když chceme na vztazích pracovat. Takhle to vidím já, a podle toho se chovám. Trochu víc životních zkušeností, síly osobnosti, a méně ohánění se radami a důstojností uplácanou z bolesti, ponížení, nezájmu a narušeného sebevědomí.