Probouzím se s nutkáním vyrazit do Stromovky. To tu dávno nebylo. Po městě poslední dobou nechodím ráda. Ráda ale dělám, co si na očích vidím. Oblékám si zánovní tepláky na ven. Klasika, na podzim jsem si je v rámci pořádání věcí koupila, abych je nikdy neoblíkla, až teď. Je docela brzo ráno, vypadá to, že každou chvíli začne pršet, byť podle telefonu má začít až později odpoledne, a park je téměř liduprázdný.

Moje první vzpomínky se motají kolem procházky s Mončou, když za mnou přijela, a ve Stromovce si chudák zničila nohy v nových botách. Myslím na to, kolik jsme se obě od toho dne posunuly. Moje první vzpomínky dne, a nefiguruje v nich chlap? Tady se vážně začíná dít něco podezřelého.

I dál si v hlavě koncipuji snáře, rozhlížím se, co kde roste a běhá, lezu do míst, kam mě to nikdy dřív nelákalo, a objevuji divný věci. A když míjím běžce s blaženými výrazy, které jako by prozrazovaly částečnou lobotomii, jsem i docela ráda, že jsem tolik nadvážená, že pro mě běh postrádá smysl. Připadá mi, že by byla beztak škoda, takhle na mě mrhat endorfiny.